Po oznámení konce Špidlovy vlády se roztrhl pytel s úvahami, zda prezident Václav Klaus bude při hledání nového premiéra postupovat „standardně“, nebo bude hrát nějakou vlastní „hru“. Mohli jsme si už přečíst rady, jak by si prezident měl nebo neměl počínat, jakož i obvinění z úst předsedy Poslanecké sněmovny, že si nepočíná správně, když se rozhodl konzultovat jen s některými stranami.
Ve skutečnosti neexistuje v situaci, kdy padne v polovině volebního období vláda, žádný správný model „standardnosti“. Neobstojí tvrzení, že prezident musí sestavením vlády pověřit opět někoho ze strany, která vyhrála minulé volby. Taková strana už dostala svou šanci a promrhala ji.
Prezidentovým zájmem by teoreticky mělo být, aby pomohl sestavit vládu, která dostane většinu při hlasování o důvěře v Poslanecké sněmovně. Může se ovšem řídit i dalšími kritérii. Je do jisté míry strážcem demokratického pořádku a nemusí proto přijmout každé řešení—například účast komunistů ve vládě.
Pokud si prezident myslí, že žádná jím jmenovaná vláda nemůže dostat důvěru, může se například rozhodnout, že uspíší cestu k předčasným volbám. Jednou z cest je pak úmyslné jmenování dvou po sobě jdoucích vlád, které nedostanou důvěru. Toto řešení ovšem do jisté míry oslabuje prezidentovu pozici, protože třetí pokus navrhnout funkční řešení náleží předsedovi Poslanecké sněmovny.
Prezident se proto může spíše pokusit pomoci předčasným volbám na svět vyjednáváním s politickými stranami. Může jim například nabídnout roli zprostředkovatele nebo úřednickou vládu, která by zemi k předčasným volbám vedla.
V každém případě je nepatřičné, když hned po pádu vlády kritici prezidenta obviňují z toho, že se chová „nestandardně“, pokud neučiní to, co oni za standardní považují. Ústava dává prezidentovi při sestavování vlády z dobrých důvodů volnou ruku.
Pokud by prezident odmítl jmenovat premiérem politika vítězné strany po volbách, bylo by takové jednání možné kritizovat jako porušení nepsaných zvyklostí. Může ovšem nastat situace, kdy vítězná strana—například komunisté—nemá koaliční potenciál a není schopna sestavit vládu. Designování jejího předsedy do funkce premiéra by bylo jen ztrátou času.
Při vládní krizi během volebního období má mít ovšem prezident co největší manévrovací prostor. Hraje roli arbitra a nemusí nutně souhlasit se vším, na čem se domluví politici, kteří zvítězili v posledních volbách. Ti koneckonců už jednou selhali.
Nechme proto Václava Klause v této situaci na pokoji. Ústava mu svěřuje nelehký úkol. Jeho rozhodnutí postupovat tak či onak stejně nakonec musí stvrdit Poslanecká sněmovna a pokud prezident nadvakrát neuspěje, má další pokus Lubomír Zaorálek, který nyní prezidenta kritizuje za nestandardnost.
MF Dnes – 2. 7. 2004