Když si pravidelný čtenář českého politického tisku, jako je autor těchto řádek, prolistuje po návratu ze zahraničí české deníky za zhruba dva poslední týdny, zjistí, že vzniknul nový novinářský žánr, který bychom mohli nazvat „grossodojmologie“. O co více jsou noviny (některé méně, některé více) plné dojmů o Stanislavovi Grossovi, o to méně se diskutuje o zásadních tématech, které jsou v podloží současné vládní krize.
Na jednu z možných příčin záplavy článků na téma „Gross je takový či onaký“, upozornil Ondřej Neff v článku pod názvem „Rodí se grossologie“.Vzhledem ke klišovitému a ne vždy přímočarému stylu Grossova vyjadřování je podle Neffa nutné přistupovat k interpretaci Grossových myšlenek a slov podobně, jako se kdysi postupovalo v kremnologii. To byla podle Neffa vzhledem k uzavřenosti sovětského systému a nedostatku informačních zdrojů jakási „kombinace kryptologie a ptakopravectví“.
„Grossologie“ by ovšem byla ještě jakžtakž snesitelná. Někteří politici se prostě vyjadřují přímočařeji než jiní. A slova těch, co se vyjadřují nepřímočaře, je občas nutné pracně rozšifrovávat. „Grossodojmologie“ je ovšem něco jiného—je to druh politického bulváru.
Autoři grossodojmologických statí nám sdělují, že „Standa“ je nevzdělaný, povrchní, a navíc je to manipulátor. Právnický titul dostal bůhví jak. Komunikovat prý umí, ale je to komunikace bez principů—komunikace pro komunikaci. Chce prý být s každým zadobře. Drží prý v rukou nejrůznější nitky, je to intrikán. Ty, s nimiž se nedohodne po dobrém, může vydírat. Neumí jazyky–a to chce dělat mezinárodní politiku! Nemá na nic jasné názory, nemá ideologii, má vychytralou manželku.
Všechny tyto charakteristiky by se mohly uplatnit ve fejetonu, protože tam má ironická dojmologie své místo. Novináři by ovšem měli přinášet informace, nikoliv dojmy. Když už naznačují existenci nějakých podivností v minulosti politika, měli se pokusit je doložit.
Člověk, který na dva týdny grossdojmologii unikl, vidí trochu jiný obrázek. „Nevzdělaný Standa“, který prý ani nezná význam pojmu „infantilní“, velmi obratně dává dohromady vládní většinu z trosek rozhádané Špidovy koalice. Tento povrchní mladík a manipulátor také poměrně rychle zpacifikoval rozhádanou sociální demokracii.
Ten, kdo čte pozorně jeho rozhovory a články si navzdory úskalí „grossologie“ může udělat i dosti dobrý obrázek o Grossových ideových východiscích a programových cílech. Obecně shrnuto, Gross je proevropským zastáncem „třetí cesty“, který si uvědomuje nutnost zejména reforem státních financí.
Některý politik by na toto téma napsal učený traktát. Jak ukazují Grossovy statě v tisku, v nichž se snaží vysvětlit svůj program, psaní traktátů není jeho parketa. Lépe ho definují vyjádření v rozhovorech. Nejsou churchillovsky vtipná, ale i bez „grossologie“ si lze dovodit, kde Gross stojí.
Například na otázku, jak vidí spory o levicovost a pravicovost, odpovídá pravděpodobný příští premiér v jednom rozhovoru (krampolovsky) takto: „Ať jsem levej nebo pravej, já chci hlavně zůstat zdravej. Myslím si, že to platí pro většinu lidí. Zprofanovanost levice a pravice je taková, že tady nelze hovořit o levicovosti, ale o tom, že mezi českými obyvateli je silné solidární a sociální cítění, což může být vliv křesťanské tradice a řady jiných aspektů. Spíš bych chtěl hovořit o konkrétních věcech, které se týkají života lidí, řešit problémy, a jestli to někdo pojmenuje jako levicové či pravicové, to už je na lidech.“
Zastáncům silných ideologií to jistě přijde jalové. Zastáncům profesorů v premiérských křeslech zase povrchní. Je to ale dosti jasné. Především by si ale Stanislav Gross zasloužil, aby mu média poskytla nějaký čas na to, aby ukázal v nové roli, co umí. Někteří lidé s velkými rolemi rostou, někteří selžou.
Je ovšem třeba opakovat, že současná krize a její řešení mají co do činění mnohem více se systémovými problémy české politiky, než s tím, jaký je „Standa Gross“. Dobře si to, na rozdíl od některých novinářů, uvědomuje například prezident Klaus, který se k některým hlubším příčinám nedávno vyjádřil v eseji nazvané „Širší souvislosti naší krize“. S jeho hodnocením lze polemizovat, ale je to námět pro skutečnou diskusi.
Na druhou stranu, jestli je „Standa“ jako člověk takový či onaký, je většinou jen produkt okurkové sezóny, který byl vymlácen do podoby prázdné slámy po prvních dvou třech článcích na toto téma. Vládní krize ovšem do okurkové sezóny nepatří.
20. 7. 2004