Nejkontroverznějším bodem programu vznikající staronové vládní koalice se překvapivě může stát zahraniční politika. Levé křídlo sociální demokracie, reprezentované v oblasti zahraniční politiky zejména Janem Kavanem a Vladimírem Laštůvkou, je dlouhodobě nespokojené s údajně příliš proamerickou orientací ministra zahraničí Cyrila Svobody.
Výměnou za programové změny v oblasti zahraniční politiky směrem k větší „proevropskosti“ (chápané zejména jako větší podpora Německu a Francii v jejich sporech s USA) nabízí Kavan, že upustí od některých svých dalších požadavků, které by mohly stát v cestě vytvoření vlády staronové koalice. Tento postoj ovšem hraničí s vydíráním ve prospěch menšinového stanoviska a navíc by byl pro Českou republiku škodlivý.
Zahraniční politika pod vedením Svobody nebyla nijak jednostranně proamerická. Spíše se rozumně snažila vyvažovat evropské a transatlantické vazby České republiky. Ta nebyla ve válce s Irákem zdaleka nejaktivnějším podporovatelem Američanů, zároveň se ovšem zcela nezřekla spolupráce s naším nejdůležitějším vojenským spojencem. Nepřiklonila se neuváženě k německo-francouzskému halasnému odporu vůči americké intervenci.
To bylo racionální rozhodnutí, protože postoje Francie a Německa reprezentovaly jeden z evropských názorových pólů.. Tím druhým byla bezvýhradná podpora americké akci ze strany Velké Británie či Polska. Mluví-li Kavan o silnější evropské orientaci, měl by vysvětlit, co přesně míní. Členy Evropské unie jsou totiž stejně tak Francie a Německo, jako jsou jimi Velká Británie a Polsko.
Pokud jde o postoje k budoucnosti Evropské unie, jako je například evropská ústava, vystupovala Česká republika velmi „proevpropsky“. Její postoje se blížily spíše názorům Německa a Francie, než Británie či Polska. Pro Kavana ovšem evidentně není hlavním kritériem, podle kterého posuzuje „proevropskost“ české politiky, aktivita země v rámci EU, ale především postoje České republiky k USA.
Pro malou Českou republiku, jejíž bezpečnost bude (mnohem více, než třeba bezpečnost Francie) ještě dlouho záviset na členství v Severoatlantické alianci, v níž hrají hlavní roli USA, by ovšem bylo naprosto kontraproduktivní, kdyby se její zahraniční politika snížila k antiamerikanismu, který předváděli a předvádějí někteří francouzští a němečtí politici. Česká zahraniční politika je nejproduktivnější, když se nezříká ani těsné spolupráce v rámci EU, ani těsné spolupráce s USA. Že je kombinace těchto dvou poloh možná, to Svobodovo ministerstvo jasně ukázalo.
Levé křídlo ČSSD nikdy neschvalovalo jakoukoliv účast České republiky v iráckém konfliktu. Když už tito politici nemohli v rámci Špidlovy koalice „odstřelit“ Svobodu, vybrali si alespoň českou velvyslankyni v Kuvajtu Janu Hybáškovou, známou pro její proamerické postoje. To, že se Svoboda jejich úsilí odvolat Hybáškovou rozhodněji nepostavil, je možná největší kaňkou na jeho jinak dobrém zahraničně-politickém resumé.
Kavanův tlak na odklon od těsnější spolupráce s USA, který je maskován prohlášeními o větší „proevropskosti“, je nejen nesmyslný, ale navíc reprezentuje i menšinové stanovisko. Zastává ho pouze část ČSSD a komunisté. Zahraniční politika by ovšem měla být výsledkem širšího konsensu. Nemůže být v zajetí politické menšiny.
Ačkoliv není pochyb o upřímné ideologické motivaci Kavanových postojů, přece jenom se nelze zbavit podezření, že v jeho požadavcích hrají roli i nevyřízené osobní účty se Svobodou. Ten po svém nástupu na ministerstvo odkryl a nechal vyšetřit některé pochybné praktiky Kavanova ministerstva a svého předchůdce otevřeně kritizoval. Bylo by ovšem nanejvýš nešťastné, kdyby se nyní boj o „programové“ priority české zahraniční politiky měl stát fasádou, za níž ve skutečnosti jde především o osobní nevraživost.
23. 7. 2004