Nejkontroverznějším bodem v jednáních vznikající staronové vládní koalice se překvapivě stala zahraniční politika. Důvodů pro tahanice okolo obsazení postu ministra zahraniční bylo několik. Tím původním byla nespojenost levého křídla sociální demokracie, reprezentovaného v oblasti zahraniční politiky zejména Janem Kavanem a Vladimírem Laštůvkou, s údajně příliš proamerickou orientací ministra zahraničí Cyrila Svobody.
Výměnou za programové změny v oblasti zahraniční politiky směrem k větší „proevropskosti“ (chápané zejména jako větší podpora Německu a Francii v jejich sporech s USA) nabídl Kavan, že upustí od některých svých dalších požadavků, které by mohly stát v cestě vytvoření vlády staronové koalice. Taková změna by se těžko obešla bez výměny Svobody, což paradoxně přišlo vhod Stanislavu Grossovi, který je ve svých názorem mnohem více proamerický než levé křídlo ČSSD.
Gross si výměnou Svobody mohl vyřešil hned několik problémů. Především mohl mít ve funkci ministra zahraničí někoho, kdo by mu—coby politikovi zahraniční politikou jen málo dotčenému—lépe „kryl záda“, než člen jiné strany. Zároveň by částečně uspokojil levé křídlo ČSSD, které staronová koalice nijak nevoní ani s Grossem v čele. A pokud by se mu bylo podařilo prosadit na toto místo Pavla Teličku, zmírnil by tak pachuť, kterou vyvolalo nahrazení Teličky v Bruselu Vladimírem Špidlou.
Výměnou Svobody si mohl také vyřešit vnitrostranický problém Miroslav Kalousek, který na posledním sjezdu lidovců nad Svobodou sice zvítězil, ale v pozici ministra zahraničí a místopředsedy vlády zůstával Svoboda vážným rivalem. Podle některých zpráv se Kalousek výměně Svobody nebránil, pokud by lidovci byli řádně kompenzováni ziskem dvou jiných ministerstev–jednoho z nich srovnatelného svým významem s ministerstvem zahraničí. K dohodě nakonec nedošlo, protože lidovci údajně chtěli za ministerstvo zahraničí nepřiměřenou náhradu a ČSSD od výměny ustoupila.
Ať už byly motivy snah nahradit Svobodu někým jiným jakékoliv, je třeba zdůraznit, že Svobodova zahraniční politika nebyla zatím nijak neúspěšná. Jeho kritici nemají pravdu, když tvrdí, že Svoboda byl jednostranně proamerický. Spíše se rozumně snažil vyvažovat evropské a transatlantické vazby České republiky. Ta nebyla ve válce s Irákem zdaleka nejaktivnějším podporovatelem Američanů, zároveň se ovšem spolupráce s naším nejdůležitějším vojenským spojencem nezřekla. Nepřiklonila se neuváženě k německo-francouzskému halasnému odporu vůči americké intervenci.
To bylo racionální rozhodnutí, protože postoje Francie a Německa reprezentovaly jeden z extrémních názorových pólů. Tím druhým byla bezvýhradná podpora americké akci ze strany Velké Británie či Polska. Mluví-li v tomto kontextu Svobodovi kritici v ČSSD o nutnosti silnější evropské orientace, jaksi pomíjejí, že členy Evropské unie jsou jak Francie a Německo, tak Velká Británie a Polsko.
Pokud jde o postoje k budoucnosti Evropské unie, jako je například evropská ústava, vystupovala Česká republika velmi „proevpropsky“. Její postoje se blížily spíše názorům Německa a Francie, než Británie či Polska. Pro levé křídlo ČSSD ovšem evidentně není hlavním kritériem, podle kterého posuzuje „proevropskost“ české politiky, aktivita země v rámci EU, ale především postoje České republiky k USA.
Pro malou Českou republiku, jejíž bezpečnost bude (mnohem více, než třeba bezpečnost Francie) ještě dlouho záviset na členství v Severoatlantické alianci, v níž hrají hlavní roli USA, by ovšem bylo naprosto kontraproduktivní, kdyby se její zahraniční politika snížila k antiamerikanismu, který předváděli a předvádějí někteří francouzští a němečtí politici. Česká zahraniční politika je nejproduktivnější, když se nezříká ani těsné spolupráce v rámci EU, ani těsné spolupráce s USA.
Tlak na odklon od těsnější spolupráce s USA navíc reprezentuje jen menšinové stanovisko v rámci české politiky. Zastává ho pouze část ČSSD a komunisté. Zahraniční politika by ovšem měla být výsledkem širšího konsensu. Nemůže být v zajetí politické menšiny.
Pokud jde konkrétně o kritiku z úst Jana Kavana, nelze se navíc zbavit podezření, že v jeho útocích hrají roli i nevyřízené osobní účty se Svobodou. Ten po svém nástupu na ministerstvo odkryl a nechal vyšetřit některé pochybné praktiky Kavanova ministerstva a svého předchůdce otevřeně kritizoval. Bylo by ovšem nanejvýš nešťastné, kdyby se nyní boj o „programové“ priority české zahraniční politiky měl stát fasádou, za níž ve skutečnosti jde především o osobní nevraživost.
Lidové noviny – 30. 7. 2004