Mají Polsko a Česká republika společné zájmy?

Česká republika a Polsko mají některé společné zájmy—jak na bilaterální
úrovni, tak v rámci Evropské unie a NATO—ale zároveň mezi nimi existuje
i výrazná asymetrie zájmů. Ta souvisí s jejich rozdílnými dějinami před
pádem komunismu (a částečně i během komunistické éry), rozdílnou
velikostí, odlišnou geopolitickou situací, nestejnými strukturami
hospodářství, ale také například s rolí náboženství v jejich
společnostech.

Zatímco Česká republika je z hlediska svého historického
dědictví typickou malou středoevropskou zemí, jejíž kořeny tkví hluboko
v německém kulturním prostoru, a později v habsburském mocnářství,
Polsko je zemí několika identit.
Je to země, která částečně patří ke střední Evropě, částečně do
baltického regionu a částečně do východní Evropy, kde sousedí s Ruskem.
Zatímco Češi se ve vztazích k německy mluvícím částem Evropy dívají
spíše do Vídně, Bavorska a Saska, pro Polsko je partnerem Berlín.

Češi nikdy neměli výrazné mocenské ambice. Jejich politické úsilí bylo
vždy zaměřeno na přežití v prostoru, na který si činily nárok velké
evropské mocnosti.
Jejich národní identita je formována defenzivně—vymezuje se hlavně ve
vztahu k jiným. Poláci byli geopoliticky občas v podobné situaci, ale
jejich přístup byl jiný. Období národního přežívání v područí velkých
mocností se vždy mísila s vlastními mocenskými ambicemi. Polská národní
identita je mnohem méně než česká formována jako zrcadlový odraz
jiných, zejména německé.

Češi jsou zásluhou své historie v podstatě provinciálním národem, který
nemá globální ambice—dokonce se do jisté míry bojí „velkého světa“.
Průměrný Čech se nerad stará o to, co se děje za obzorem české kotliny.
Poláci jsou ve srovnání národem s globálnějším pohledem, považují se—už
kvůli své početnosti a geografické rozloze—za jednoho z hlavních
evropských hráčů.

Tyto rozdíly zásadním způsobem určují, a budou určovat, vztahy mezi
Českou republikou a Polskem. Cíle polské politiky jak ve vztahu k
Evropě, tak ve vztahu k USA budou zákonitě ambicióznější. Polsko také
nepotřebuje tolik jako Česká republika spoléhat na regionální
spolupráci.

K čemu Visegrad?

To se projevilo například ve vývoji tzv. visegrádské spolupráce. Po
pádu komunismu v roce 1989 bylo nejprve považováno za samozřejmé, že
středoevropské země, které byly čtyřicet let pod sovětskou nadvládou,
mají společné zájmy. Vznik tzv. Visegrádské skupiny byl snahou tyto
společné zájmy institucionalizovat. Argumentovalo se i tak, že Polsko,
Maďarsko a Československo sdílejí mnoho společného, pokud jde o
historii a kulturu—a už kvůli této příbuznosti by měly navzájem
spolupracovat těsněji, než s jinými státy.

Visegrád se vskutku stal užitečným nástrojem, s jehož pomocí
Polsko, Maďarsko a Československo (a po jeho rozpadu Česká republika a
Slovensko) koordinovaly svou politiku ve vztahu zejména k
Severoatlantické alianci a Evropské unii. Tím, že se těmto organizacím
nabízely jako jednotná aliance, jejíž jednotlivé státy navzájem
podporují své politické ambice, měly jisté výhody jak při vyjednávání
členství v NATO, tak v EU.

Brzy se ovšem ukázaly i některé limity takové spolupráce.
Zejména český premiér Václav Klaus viděl Visegrád jako určitou brzdu.
Podle jeho mínění měla Česká republika před Polskem i Maďarskem
ekonomický náskok a koordinace politiky v rámci Visegrádu ji zdržovala.
Klaus navíc viděl Visegrád jako určité dědictví bývalé spolupráce mezi
disidenty z Polska, Maďarska a Československa—tedy jako jisté
pokračování nestandardních styků i v době, kdy už takových
nestandardních (a nadstandardních) vztahů nebylo zapotřebí.

Na svou další hranici narazila visegrádská spolupráce po
rozdělení Československa, když se na Slovensku politický vývoj začal
pod vedením Vladimíra Mečiara ubírat cestou poltického autoritářství.
Rychle se ukázalo, že ostatní visegrádské země nejenom nemají nástroje,
jak Slovensko nutit k demokratickému vývoji, ale nebyly ani schopny
přinutit USA, aby v zájmu stabilizace poměrů na Slovensku zavřely oči
nad jistým demokratickým deficitem země a přijaly Slovensko do NATO
společně s Polskem, Maďarskem a Českou republikou.

Po porážce Mečiara na Slovensku v roce 1998, jakož i odchodu
Václava Klause do opozice v České republice v témže roce, se
visegrádská spolupráce opět oživila. V několika příštích letech se
prohloubila jak politická koordinace, tak kulturní spolupráce mezi
čtyřmi zeměmi. Zejména v této fázi Visegrád významně přispěl ke
společné formulaci některých zájmů čtyřech zemí ve vztahu k EU.

Zkouška ohněm

S tím, jak se přibližovalo členství v EU, se ovšem stále jasněji
ukazovalo, že visegrádská spolupráce je spíše účelová než přirozená.
Nejjasněji to bylo vidět v okamžicích velkých mezinárodních krizí, kdy
Polsko se chovalo mnohem rozhodněji než ostatní visegrádské země.
Polsko zejména mnohem rezolutněji podporovalo americkou politiku a
použití síly v konfliktech demokratického světa s autoritářskými
režimy.

Zatímco například čeští politici se chovali velmi opatrně, a
občas až neprincipiálně, jak při zásahu NATO v bývalé Jugoslávii, tak v
podpoře USA ve válce s Irákem, Polsko jasně ukázalo nejenom to, že jeho
transatlantické vazby jsou mnohem silnější než v ostatních
visegrádských zemích, ale že je také připraveno hrát roli nové evropské
mocnosti, která si nenechá diktovat své postoje „starou Evropou“.

Tyto rozdílné postoje mezi Polskem a dalšími visegrádskými zeměmi by
nemusely být problematické, kdyby se jednalo o jakousi dělbu práce, či
alespoň srozumění, v rámci Visegrádu. Rychle se ovšem ukázalo, že jak
Polsko, tak ostatní visegrádské země v takových vypjatých situacích
sledují víceméně vlastní národní zájmy a nijak intenzivně nekomunikují.

Evropská ústava

Další výrazný rozdíl v postojích mezi Polskem a dalšími zeměmi
Visegrádu se projevil při vyjednávání o evropské ústavě. Od okamžiku,
kdy byly ukončeny přístupové rozhovory a deset kandidátských zemí bylo
na kodaňském summitu oficiálně pozváno ke vstupu do EU, začala se
projevovat rozdílná agenda Polska a ostatních visegrádských zemí i ve
vztahu k EU.

Zatímco Česká republika, Maďarsko a Slovensko byly ochotny
přistoupit na ústavní kompromisy, Polsko—společně se Španělskem—de
facto zablokovalo proces přijímání evropské ústavy. Koordinace mezi
visegrádskými zeměmi příliš nefungovala. Polsko sledovalo tvrdě své
vlastní cíle, i když bylo zřejmé, že jeho jednání bylo do značné míry
ovlivněno domácí politickou situací—tedy slabou pozicí vlády Lezska
Millera. Ta se evidentně snažila zachránit tak, že v evropských
jednáních nekompromisně hájila polské „národní zájmy“.

Zdá se, že vstup Polska do EU rozvázal polským politikům ruce.
Posilněno oficiálním členstvím, Polsko se chová mnohem sebevědoměji a
jakoby už tolik nepotřebovalo podporu ze strany ostatních visegrádských
zemí.

Symetrie a asymetrie

Vztahy mezi Polskem a Českou republikou jsou poznamenány nejen vývojem
visegrádské spolupráce, ale také některými zřejmými symetriemi a
asymetriemi ve vzájemných vztazích. Nejviditelnější asymetrií je
skutečnost, že Polsko je—pokud jde o počet obyvatel—zemí zhruba
čtyřikrát větší. Jeho partnery na evropské scéně—pokud jde o
geopolitickou váhu–jsou země jako Španělsko, Itálie, Francie nebo
Německo.

Česká republika spíše hledí k menším zemím střední Evropy, jako jsou
Slovensko, Rakousko, Maďarsko, nebo Slovinsko. Je docela dobře možné,
že budoucí regionální spolupráce ve střední Evropě se bude týkat
především těchto zemí, zatímco Polsko—které má více obyvatel, než
všechny tyto země dohromady—zůstane vně této regionální skupiny.

Další asymetrie se týká struktury hospodářství. Česká republika
je malá industriální země, s poměrně výkonným zemědělstvím. Podíl lidí
pracujících v zemědělství na celkové populaci je jen asi pět procent. V
Polsku je to zhruba dvacet procent. Je tedy zřejmé, že ekonomické zájmy
České republiky ve sjednocené Evropě jsou dosti odlišné od zájmů
Polska. Česká republika je mnohem více než Polsko typickou exportní
zemí.

Česká republika je na rozdíl od Polska také zemí, která nemá
přístup k moři.
Tento rozdíl ovšem může být v určitém ohledu i důvodem k symetrii
zájmů. Polsko by se v budoucnu mohlo stát pro Čechy mnohem zásadnějším
partnerem, pokud jde o přístup k námořní dopravě a k moři vůbec,
zatímco Česká republika, coby typická transitní země, zase partnerem
Polska při vytváření lepšího přístupu ke středoevropským a
jihoevropským trhům.

Poláci a Češi (stejně jako Poláci a ostatní země Visegrádu) se vzájemně
doplňují i v některých dalších případech. Polsko může v některých
situacích propůjčit celému regiónu potřebnou váhu svého mezinárodního
postavení. Aby se tak dělo produktivně, bylo by ovšem potřeba mnohem
aktivnější koordinace zahraniční politiky.

Nabízí se také mnohem intenzivnější spolupráce (dělba práce) v oblasti
bezpečnosti. Obě země už spolupracují v rámci NATO i v rámci EU.
Nicméně vzhledem k tomu, že celý středoevropský región a Polsko tvoří
svým způsobem jeden obranný prostor, bylo by vhodné uvažovat o dalším
prohloubení spolupráce—například o větší specializaci jednotlivých zemí
na konkrétní oblasti bezpečnosti v rámci integrované bezpečnostní
politiky.

Nová železná opona?

Aby byla užší spolupráce možná, bylo by nejprve nutné postupně překonat
některé bariéry, které se—paradoxně–vytvořily po pádu komunismu.
Zatímco během komunistické éry mnoho Čechů sledovalo prostřednictvím
různých zdrojů, včetně zahraničních rozhlasových stanic, dění v Polsku,
a naopak Poláci v Československu, a vzájemné poznávání—zejména
nekonformních oblastí kultury—bylo součástí pasivního odporu vůči
komunistickému režimu, dnešní mladé generace v Čechách a Polsku vědí o
sobě navzájem mnohem méně.

Železná opona oddělující nás od Západu padla, ale její pád
jakoby utlumil zájem Čechů o dění v Polsku a naopak. Průměrný mladý
Čech je dnes dobře informován o kulturním dění v USA nebo Velké
Británii, ale o Polsku toho moc neví.

Je možné, že až budou Polsko i Česká republika plně integrovány do
schengenského prostoru, a zmizí tedy i fyzické hranice mezi oběma
zeměmi, vzájemné poznání se prohloubí. Přispěje k tomu i rozvoj již
dnes existujících euroregiónů. Toto hlubší vzájemné poznání je základní
podmínkou i jakékoliv skutečně hluboké politické spolupráce. Každopádně
několik příštích let rozhodne, zdali se Češi budou v Evropě dívat spíše
směrem do Rakouska a Německa, nebo zda bude hrát v jejich politických,
bezpečnostních a hospodářských úvahách stejně důležitou roli i Polsko.


Fakt – 13. 8. 2004

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..