Když Stanislav Gross nahradil nedávno v čele vlády a České strany sociálně demokratické Vladimíra Špidlu, formálně se tak v české stranické politice završil proces výměny první polistopadové generace českých politiků generací novou. V čele všech demokratických stran nyní stojí mladí politici nebo politici středního věku, z nichž ani jeden nehrál klíčovou roli v první fázi politického vývoje po listopadu 1989.
Stanislav Gross, předseda lidovců Miroslav Kalousek, předseda Unie Svobody Pavel Němec, i předseda občanských demokratů Mirek Topolánek se sice všichni v politice pohybují už mnoho let, ale žádný z nich nehrál klíčovou roli v procesu revolučních změn po pádu komunismu. Všichni se také liší jak svým stylem, tak svým chápáním politiky od „otců zakladatelů“ polistopadového režimu v České republice.
Proces výměny „zakladatelské generace“ generací novou se svým způsobem dovršil už v roce 2002, kdy skončili ve funkci premiéra Miloš Zeman a ve funkci předsedy ODS Václav Klaus. Lidovci už měli v té době v čele Cyrila Svobodu, který do vysoké politiky přišel až několik let po pádu komunistického režimu. Unionisty tehdy vedla Hana Marvanová, která se sice pohybovala
ve vysoké politice už od roku 1989, ale prominentní roli začala hrát teprve až po svém odchodu z ODS v roce 1997.
Nová generace politiků se od té první neliší jen věkem, ale především svým étosem. Ať už si myslíme cokoliv o Václavu Klausovi, Miloši Zemanovi, Josefu Luxovi či Janu Kalvodovi, byli to politici, kteří měli buď určité politické vize, nebo byli zastánci jasně definovatelných politických filozofií. Všichni také byli silnými osobnostmi, s nepřehlédnutelnou dávkou charismatu.
Zejména v případech Klause a Zemana se ovšem s postupem času začala tvořit viditelná propast mezi tím, co hlásali a tím, co skutečně v praxi dělali. Bylo zřejmé, že ve snaze uspět u voličů se stále více stávali technology moci a jejich politické ideály ustupovaly populismu. V české politice právě jejich zásluhou nakonec převládl naprostý mocenský utilitarismus, korunovaný uzavřením opoziční smlouvy v roce 1998.
Pojmy pravice a levice byly ovšem zdiskreditovány nejenom kvůli rozdílům mezi ideologickou rétorikou a praxí předních politiků, ale částečně také kvůli existenci nereformované komunistické strany. Její přítomnost v parlamentním spektru činila nemožným vytváření organických levicových koalic, takže když v roce 1998 poprvé vyhrála volby ČSSD, musela hledat koaliční partnery napravo od politického středu. Po té, co byla odmítnuta Unií svobody, našla podporu v podobě skryté koalice s ODS.
Dělící linie mezi pravicí a levicí byla rozmazána i kvůli povaze transformačního procesu. V něm musely strany, které byly zrovna ve vládě, přijímat celou řadu kroků, které byly diktovány nutností privatizovat a nově uspořádat majetkové vztahy. Zejména ČSSD tak musela činit kroky, které nebyly zcela v souladu s tradičním pojetím levicové politiky.
Nelze také nezmínit tlak Evropské unie. Ta poměrně přesně definovala úkoly, které musí kandidátské země splnit, pokud se chtějí stát členy. Pro politické strany a jejich předáky nezůstávalo příliš mnoho prostoru k prosazovaní politiky založené na deklarovaných ideologiích.
Obrovské přesuny majetku v procesu privatizace se jen těžko mohly obejít bez korupce. Politici byli vtahováni do klientelských sítí, veřejné zájmy často ustupovaly zájmům čistě soukromým nebo stranickým. Zejména v období opoziční smlouvy se v české politice do značné míry setřely hranice mezi opozicí a vládou, ideje i stranické programy se používaly jen v podobě občas oprašovaných deklarací. S klasickým dělením politického spektra podle stran, které vyznávají různé ideologie, začalo soupeřit dělení podle politických bratrstev, jenž se táhla napříč politickým spektrem.
Mladší generace politiků dozrávala tedy v prostředí, které bylo téměř úplně zbaveno jakýchkoliv politických ideálů—prostředí, v němž dominoval naprostý pragmatismus. Jsou doma v poněkud mafiózním uspořádání politiky, kdy politici z různých stran často nacházejí společný jazyk na základě společných ekonomických zájmů a klientelských sítí.
Vladimír Špidla se sice rozhodl tento klientelský systém nabourat, ale postupně se ukázalo, že mu na takový úkol nebudou stačit síly. Byl politicky zlikvidován především těmi politiky ve vlastní straně, kteří se nejvíce pojili s cynickou politikou Miloše Zemana.
Špidla tak může být na dlouhou dobu posledním českým politikem, který měl nějakou politickou vizi, něčemu skutečně věřil. Stanislav Gross je superpragmatik a technolog moci. To neznamená, že jeho vláda a on sám nemohou dosáhnout dobrých výsledků. Bude se tak ale dít za cenu často neprůhledných dohod—v rámci politiky, v níž bude téměř nemožné oddělit veřejné a soukromé zájmy.
Kalousek, Němec i Topolánek mají v tomto směru s Grossem mnoho společného a rozhodně nepředstavují nějakou alternativu. Všichni jsou schopnými technology moci. O každém z nich už se v médiích tak či onak spekulovalo v souvislosti s nejrůznějšími ekonomickými vazbami a lobbyistickými zájmy.
Přinejmenším v jednom bodě se ovšem tato nová generace politiků liší od pozdního Zemana a Klause v pozitivním slova smyslu. Na rozdíl od Klause a Zemana se už ani nesnaží schovávat svůj superpragmatický přístup k politice za fasádu politických filozofií. Nebudeme tedy vystaveni ideologickým masážím a rádoby akademickým výkladům o jedině správných politických ideologiích a řešeních, abychom pak v úžasu sledovali, jak se takoví ideologové svými poučkami vůbec neřídí.
Stanislav Gross sice zaplavil zemi billboardy sdělujících nám, že je sociální demokrat a že cosi (co přesně?) myslí upřímně, ale podstatu svého sociáldemokratismu nijak nedefinoval. V nedávném rozhovoru naopak tvrdil, že nálepky „levice“ a „pravice“ se přežily, a že je třeba vždy hledat pragmatická řešení různých problémů.
Alespoň v tomto ohledu se tedy možná česká politika posunula více k tomu, co bychom mohli nazvat evropským standardem. Ve většině evropských demokracií jsou dnes přijímána rozhodnutí, která jsou odideologizovaná. Existují sice politické extrémy, ale pokud jde o praktická řešení, vše se pohybuje
okolo politického středu.
Bohužel se ale česká politika také od evropského standardu v lecčems liší. Nevyspělá politická kultura, doprovázená nedostatkem kvalitní protikorupční legislativy a zákonů o střetu zájmů, vytváří v kombinaci s občas až cynickým pragmatismem třaskavou směs. Vytváří obraz politiky, o které mají občané stále nižší mínění. A taková situace samozřejmě oslabuje demokracii nejenom proto, že se s ní lidé méně identifikují, ale i proto, že jich více může hledat nedemokratické alternativy, například v podobě podpory komunistům.
Mosty – 14. 9. 2004