Na nedávné konferenci o transatlantických vztazích ve Varšavě americký politolog a člen Clintonovy administrativy Ronald Asmus vybídl účastníky z „nové Evropy“, aby se pokusili definovat tři zásadní zahraničně-politické kroky, které by měl udělat americký prezident po prezidentských volbách. Konference se konala u příležitosti zveřejnění výsledků rozsáhlého průzkumu veřejného mínění v devíti členských zemích Evropské unie, Turecku a USA.
Ten přesvědčivě ukázal, že se vztahy mezi Evropou a USA dále zhoršují. (Výsledky lze najít na http://www.transatlantictrends.org).
Není tedy překvapivé, že se dotázaní účastníci shodli na tom, že nejdůležitější iniciativou prezidenta USA po volbách by měla být politická ofenziva zaměřená na zlepšení vztahů Ameriky s Evropou. Tento závěr podpořily i ty výsledky průzkumu, podle nichž Evropané (ale i voliči Demokratické strany v USA) nevěří, že Bushova administrativa si sama dokáže poradit s mezinárodním terorismem nebo s problémy v Iráku a přejí si silnější roli Evropy v globální politice. Navzdory své kritičnosti vůči Bushově administrativě si Evropané uvědomují, že současné rozdělení Západu na soupeřící Evropu a USA je zatím tou největší výhrou mezinárodního terorismu.
Průzkum také odkryl jeden paradox. Evropané na jedné straně kladou velký důraz na dodržování mezinárodního práva a zapojení mezinárodních institucí, jako je Organizace spojených národů, do řešení konfliktů, ale zároveň jsou stále více kritičtí ke zjevné nemohoucnosti mezinárodních institucí.
Není tedy divu, že na konferenci panovala jistá shoda, že zásadním krokem prezidenta USA po volbách by mělo také být iniciování globální diskuse o zásadní reformě mezinárodních institucí a mezinárodního práva. OSN je ve své současné podobě reliktem z doby po skončení druhé světové války. Nedokáže reagovat pružně, pokud vůbec. Nereflektuje rozdělení sil a vlivu v současném světě. Diktátorské režimy, jejichž zástupci často nemají žádný demokratický mandát mluvit jménem občanů svých zemí, mají na chod OSN nepřiměřený vliv.
Mezinárodní právo je odrazem této situace. Bylo vytvořeno za účelem racionalizace vztahů mezi státy, jenomže je relativizováno tím, že příliš nerozlišuje mezi legitimitou demokratických zemí a „legitimitou“ tyranií a je bezradné v boji s nadstátním zločinem, k němuž patří i mezinárodní terorismus.
Vláda USA by se ve spolupráci se spojenci měla proto též pokusit vytvořit srozumitelnou doktrínu boje s mezinárodním terorismem. Kritéria nastolená Bushovou administrativou jsou nejasná, protože volně směšují roli nestátních a státních aktérů.
Nová doktrína by měla zejména určit, za jakých okolností mohou státy být považovány za komplice mezinárodního terorismu a proto ony samy, nebo alespoň základny teroristů na jejich území, mohou být terčem (i preventivního) útoku. Mělo by také být jasné, jak má postupovat mezinárodní společenství, pokud nedemokratický režim, který je podezřelý ze spolupráce s teroristy, vyvíjí zbraně hromadného ničení. Pokud jsme ochotni tolerovat Severní Koreu nebo Sýrii, ale útočíme na Irák, jsou kritéria ne zcela srozumitelná.
Tyto a další možné iniciativy americké administrativy ovšem samozřejmě závisí na výsledku voleb. Již zmíněný průzkum bohužel též naznačuje, že zvítězí-li George W. Bush, nemají žádné nové iniciativy příliš šancí na úspěch, protože důvěra mezinárodního společenství, zejména Evropy, v Bushe je tak nízká, že Americe již dopředu podvazuje ruce.
Právo – 6. 10. 2004