Winston Churchill kdysi prohlásil, že Balkán produkuje více historie, než kolik jí dokáže strávit. Kdybychom Churchilla parafrázovali, mohli bychom říci, že česká politika produkuje více hlouposti, než kolik jí dokáže česká společnost zkonzumovat. Z toho pak plyne obecné znechucení politikou a rostoucí nedůvěra k demokratickým institucím.
Posledním příkladem je tzv. aféra Kořistka, jejímž jádrem je obvinění poslance Zdeňka Kořistky, že mu emisaři předsedy Občanské demokratické strany Mirka Topolánka—Marek Dalík a Jan Večerek–údajně nabídli úplatek ve výši deseti miliónů korun za to, že „potopí“ nově vznikající vládu Stanislava Grosse. Kořistka prý původně nechtěl nikoho o nabízeném úplatku informovat, ale pak se přece jen začal svěřovat a celá záležitost prosákla do médií.
Ta se tohoto obvinění chopila z vervou přímo bulvární, ačkoliv od začátku v celé kauze stálo jen tvrzení proti tvrzení. Navíc Kořistkovo obvinění bylo zveřejněno až několik týdnů po údajné schůzce. Celá záležitost tak od začátku připomínala některé skandály z dob prezidenta Billa Clintona v USA. Když se „provalila“ aféra Lewinská, začala najednou celá řada žen tvrdit, že je Clinton v minulosti obtěžoval. Bylo sice jasné, že pokud se něco takového skutečně stalo, nedá se už nic dokázat, ale proč si na slávě prezidenta nepřivydělat nebo se alespoň nezviditelnit? Nebo mu popřípadě politicky ublížit.
Jinými slovy, Kořistkovo obvinění mělo být hned na začátku smeteno ze stolu.
Jestliže okamžitě nekontaktoval policii, která tak mohla údajné úplatkáře dopadnout přímo při činu, měl raději využít svého práva mlčet. Podobným způsobem, jakým to učinil Kořistka, lze totiž zdiskreditovat každého, kdo s nějakým politikem zajde na kafe. Stačí, aby si pak dotyčný politik o několik týdnů později „vzpomněl“, že se prý u kávy mluvilo o úplatcích.
V celé kauze ovšem neselhal jen Kořistka. Postupně jsme byli svědky trapného selhání mnoha politiků, policie, státních zástupců, a koneckonců i médií. Politici se začali do kauzy nevybíravým způsobem vměšovat—a to nejenom ti, kterých se přímo týkala. Dokonce i prezident republiky se dal hned na začátku slyšet, že Kořistka je nedůvěryhodná osoba.
Když policie začala kauzu vyšetřovat, zavládla v některých politických kruzích naprostá hysterie. Občanská demokratická strana začala o policii mluvit jako o „grosstapu“ a bez jakýchkoliv důkazů naznačovala, že policie pracuje na politickou objednávku. Silná slova zazněla i z vládní strany.
Policie si ovšem počínala bizarně. Pány Dalíka a Večerka nakonec zatkla způsobem, který patří spíše do nějakého hollywoodského akčního thrilleru, přemisťovala je vrtulníkem, aby je nakonec musela propustit. Kořistkovi umožnila, aby byl vyslechnut na detektoru lži, což by samo o sobě nemuselo být nic špatného, kdyby se s výsledky tohoto testu vzápětí nezacházelo jako s jakýmsi důkazem. České trestní právo přitom výpověď na detektoru lži jako důkazní materiál neuznává.
Vzápětí se do aféry vložilo krajské státní zastupitelství v Ostravě, které v osobě jakési Zlatuše Andělové dalo pokyn podřízenému státnímu zastupitelství, aby zastavilo stíhání pánů Dalíka a Večerka. Nic proti tomu, jenomže „zdůvodnění“ státní zástupkyně Andělové bylo spíše osobně laděným rozkladem, než suchou řečí zákona. Bylo těžké se ubránit dojmu, že zatímco policie pracuje tak, aby potěšila bývalého ministra vnitra a nynějšího předsedu vlády, někteří státní zástupci se už připravují na případné vítězství ODS ve volbách v roce 2006.
Ukázalo se též, že nikdo přesně nezná příslušné zákony, protože se rozpoutala válka nejen mezi jednotlivými státními zástupci, ale také mezi policií a státním zastupitelstvím. V tomto okamžiku už byla kauza Kořistka naprosto zpolitizovaná a valila se českou mediální a politickou krajinou jako obrovský balvan.
Ukázalo se navíc, že policie odposlouchávala na základě Kořistkova chatrného obvinění telefony řady „podezřelých“, včetně předsedy ODS Topolánka, kterému ještě pro jistotu zkontrolovala bankovní konta. I skeptici, kteří rezolutně odmítali možnost, že policie jedná na politickou objednávku před nadcházejícími krajskými a senátními volbami, se jen těžko mohli ubránit pocitu, že se policie nechová standardně.
Zdá se, že kauza Kořistka byla od počátku jen součástí politického boje. Ať už ji zosnovali, či jenom využili, oponenti ODS, nebo naopak oponenti Mirka Topolánka v ODS, či někdo úplně jiný, skutečností je, že neobstál téměř nikdo.
Zejména média se této napůl bulvární kauzy chytla s takovou vervou, že Kořistka a spol. vytlačili na několik týdnů z předních stran novin a z televize věci skutečně důležité.
Celá aféra se přitom od začátku řídila cibulovým efektem. Také cibule nemá žádné skutečně pevné jádro. V kauze Kořistka je to jen tvrzení Kořistky, že se ho někdo před nějakou dobou pokusil uplatit, a pak tvrzení nařčených, že pan Kořistka lže. Nejsou svědci a i kdyby se našli, všechny důkazy mohou být nyní už jenom nepřímé.
O co více chybí tvrdé jádro celé kauzy, o to více se okolo pomyslného prázdna nabaluje různých slupek. V tom se kauza podobá české politice obecně. I v ní jen málokdy jde o věci skutečně podstatné. Ve většině případů média pracují jen s virtuální realitou. Místo analýzy a ověřených zpráv jsme opakovaně zaplavováni vyjádřeními politiků a dalších činitelů, kteří se tak stávají nejen hlavními aktéry, ale i hlavními komentátory dění v zemi. Velmi často už ani nereagují na konkrétní fakta a události, ale pouze jeden na druhého.
I v kauze Kořistka máme horu reakcí na reakce, která je už vysoká jako Mount Everest. Ze státních institucí, které kauzu vyšetřují zároveň hromadně unikají informace v podobě „zaručených zpráv“, což ještě zvyšuje již beztak značný zmatek. Obyčejný občan se už v celé věci nemá šanci vyznat.
A čeští novináři? Ti jsou ještě mnoho světelných let vzdáleni profesionalitě investigativních žurnalistů, například v Americe. Nejsou hlídacím psem demokracie, ale ve většině případů jen hodnými psíky, které politici krmí z ruky nesmysly, aby odvedli pozornost od podstatných věcí. A daří se jim to.
Mosty – 26. 10. 2004