Po bitvě je každý generál. V minulých dnech jsme si to mohli znovu ověřit, když jsme četli či slyšeli množství „zasvěcených“ postřehů, podle kterých sametová revoluce nebyla ve skutečnosti žádnou revolucí, protože SE pořádně nezatočilo s komunisty a dalšími „starými strukturami“. Z jalového přemítání na téma, zda bychom měli listopadu 1989 říkat převrat, převzetí moci, zhroucení režimu, nebo revoluce, by mohla být kniha.
Dozvěděli jsme se též, že disidenti nebyli pořádně připraveni na převzetí moci, že neměli žádný plán, že to byl jen spolek amatérských intelektuálů. Mnoho lidí dnes ví, jak SE věci mohly dělat lépe.
Potíž s touto argumentací je, že se strefuje do nesprávného terče. Bývalí disidenti byli především alternativní komunitou statečných lidí, kteří upozorňovali na prohnilost normalizačního režimu, nabízeli alternativní řešení v některých oblastech, ale neusilovali programově o moc. To, že se najednou ocitli v situaci, kdy s nimi komunisté vyjednávali o předání moci, bylo výsledkem prostého faktu: v Československu neexistovala žádná jiná, alespoň trochu organizovaná opozice.
Jinými slovy, ve státě, který měl 15 miliónů obyvatel, se našlo jen několik stovek lidí, s nimiž nakonec komunisté mohli jednat, když se režim začal hroutit. Vyjednávat o předání moci do rukou studentů, kteří konečné hroucení režimu dali do pohybu, byl nesmysl.
Dnes se hrstce bývalých disidentů, kteří se díky své předešlé odvaze ocitli najednou v historické roli nové politické elity, vyčítá, že nezakázali KSČ, nerozpustili tu či onu represivní složku bývalého režimu, nebo že neusilovali o výraznější právní diskontinuitu. Mělo SE prý postupovat méně sametověji.
Jistě, mnoho věcí se mohlo udělat jinak a lépe, ale v době revoluce jaksi nebyli ti lidé, kteří dnes tak dobře vědí, co se mělo dělat, slyšet a vidět. Patrně proto, že nebyli slyšet a vidět ani před ní. Otázkou také je, proč tak neučinili—nebo důrazněji nežádali, aby se tak učinilo—po prvních svobodných volbách. Možná proto, že zase čekali, že to udělají „ti nahoře“.
Nabízí se též otázka, kdo měl nahradit všechny policisty, vojáky z povolání, soudce, členy státního aparátu, kdyby došlo na rady některých lidí, aby se s bývalým režimem důkladně zatočilo. Že by se ty desetitisíce, možná statisíce nových „kádrů“ našly třeba na inzerát? I toto je otázka, na kterou by nám kritici sametovosti revoluce měli dát nějakou odpověď. Možná jediná smysluplná odpověď ale je, že průběh revoluce odpovídal celkovému stavu národa.
19. 11. 2004