(Referát Jiřího Pehe na konferenci Josef Lux a česká politika 90. let, Ústav politologie FF UK a Fond Josefa Luxe, 18. 11. 2004)
Možnosti i limity křesťansko-demokratické politiky v současné české společnosti je nutné posuzovat jak ve světle struktury a obecného názorového rozvrstvení české společnosti, tak ve světle konkrétních faktorů, jakým je zejména politika Křesťanské a demokratické unie-Československé strany lidové. Zatímco obecné faktory patří spíše do oblasti sociologického a historického zkoumání, konkrétní faktory mohou být předmětem politické analýzy.
Obecné faktory
Možnosti křesťansko-demokratické politiky v Čechách jsou určovány zejména následujícími faktory:
– poměrně slabá role náboženství v české společnosti ve srovnání s jinými evropskými státy;
– historicky zakotvený antiklerikalismus;
– všeobecně slabý důraz na roli morálních hodnot ve společenském životě i v politice;
– nerovnoměrné rozvrstvení věřících v České republice;
– problematická historie křesťansko-demokratické politiky v českých zemích.
Poměrně slabá role náboženství v české společnosti
Kořeny tohoto jevu-v závislosti na tom, o které historické prameny se opíráme-lze vystopovat až k náboženským nepokojům 15. století. Stabilní zakotvení českých zemí v katolické víře-a vlastně v náboženství vůbec–bylo otřeseno nejenom husitstvím, reformací a protireformací, ale také událostmi 20. století, během kterého se různé politické elity identifikovaly s různými obdobími českých dějin-a tedy i s převažujícím náboženským étosem těchto období.
Husitství i protireformační verze katolictví byly používány jako politické zbraně.
I lidová strana se zrodila částečně z tohoto politického boje o historické dědictví, nebo, řečeno přesněji, z boje o autoritativní výklad české historie coby základu národní identity.
I proto byla lidová strana od počátku spojena především s katolicismem a nebyla politickým domovem protestantů či následovníků různých husitských církví.
Nelze pominout ani vliv silného protináboženského étosu komunistické éry. Ačkoliv pro mnohé byla náboženská víra útočištěm a alternativou vůči komunistické ideologii, mnozí podlehli oficiální ideologii ateizmu.
Antiklerikalismus
Poměrně nepřátelský postoj ke katolickému kléru a nárokům i odtažitý postoj ke katolické církvi ve společnosti nebyl ovšem vynálezem komunismu. Už významné části politických elit první republiky katolické církvi nedůvěřovaly a přímo či nepřímo propagovaly antiklerikální postoje.
Katolická církev byla zejména v prvním období po vytvoření nezávislého Československa viděna nikoliv bezvýznamnou částí české politické elity jako jedna z hlavních opor habsburské nadvlády. Těsné sepjetí předválečných lidovců s katolickou církví, kdy ve straně hráli významnou úlohu i někteří katoličtí kněží,
přispívalo k identifikaci křesťansko-demokratické politiky s klerikalismem. Lidovci byli často vnímáni jako konfesijní strana.
Útok na postavení katolické církve byl veden už před únorem 1948, například v podobě znárodnění částí církevního majetku. Vztahy mezi církví a státem nejsou dobré ani 15. let po pádu komunismu. To se pak promítá do postojů ke křesťanským demokratům.
Slabý důraz na roli morálních hodnot ve společenském životě i v politice
Kultura národního společenství v širším slova smyslu je obvykle definována jako celková suma tradic, zkušeností, znalostí, hodnot, postojů, hierarchií a přesvědčení převládajících v tom kterém národním společenství. Zvláště důležitý je vztah k hodnotám. Ty mohou být uspořádány buď převážně horizontálně, nebo převážně vertikálně, přičemž „vertikálou“ jsou obvykle míněny tři typy postojů: vztahování se k transcendentnu, respekt pro nějaký systém hodnot, a přirozené uctívání určitých společenských hierarchií.
Obecně v českém veřejném prostoru téměř úplně chybí vážná diskuse problémů, které se nějakým způsobem vztahují k transcendentnu a hodnotám, neboť koneckonců chybí historicky utvořený systém hodnot, který by většina příslušníků národního společenství ctila. Zároveň schází přirozená hierarchická strukturace společnosti; téměř úplně chybí všeobecně respektované elity.
Pro všechny tyto jevy samozřejmě existují vysvětlení vztahující se k české historii-od násilných náboženských zvratů, přes nemožnost si po staletí vládnout, až po opakovanou ztrátu elit a četné diskontinuity v národním vývoji. Výsledkem je to, co se občas nazývá českým plebejstvím. To má na jedné straně svůj výrazně demokratický étos, na straně druhé ale neúměrně snižuje roli již zmíněné vertikály v národním životě.
Většina západních společností si udržela důležitou roli vertikály. V postmoderní západní Evropě je sice tato role oslabena více než třeba ve Spojených státech, kde většina lidí ještě stále věří v evidentní rozpoznatelnost Dobra od Zla, ale národy západní Evropy si přesto zachovávají jisté přirozené hierarchie hodnot i společenského uspořádání, jakož i silnou roli náboženství a dalších typů vztahování se k transcendentnu.
V české společnosti, na rozdíl od některých jiných postkomunistických zemí, se vertikála, která byla slabá už před nástupem komunismu, po čtyřiceti letech totality téměř úplně zhroutila. Průzkumy veřejného mínění stále znovu potvrzují odpor k autoritám (těm nahoře). Diskuse o hodnotách se nekoná, mluvit v české společnosti vážně o Bohu, je téměř nepatřičné. To vše značně problematizuje větší roli křesťansko-demokratické politiky v Čechách.
Nerovnoměrné rozvrstvení věřících v České republice
Existují poměrně velké rozdíly v náboženské orientaci a zakotvení ve víře mezi jednotlivými regiony České republiky, zejména mezi Moravou a Čechami. Navíc v důsledku transferů obyvatelstva pod 2. světové válce existují velké rozdíly i mezi pohraničím a ostatními regiony.
Jelikož křesťansko-demokratická politika v České republice je dodnes spojena převážně s katolicismem, jsou jejími bázemi především silně katolické oblasti jižní Moravy, částí severní Moravy a východních Čech. Katolicismus má také silnější kořeny spíše ve venkovských oblastech, než ve městech.
Česká křesťansko-demokratická politika přitom zatím nebyla schopna výrazně překročit hranice katolicky orientovaného voličstva.
Problematická historie křesťansko-demokratické politiky v českých zemích
Mluvíme-li o problematické historii křesťansko-demokratické politiky v Čechách, nestačí se omezit jen na jisté napětí mezi špičkami politického establishmentu první republiky okolo prezidenta Tomáše G.Masaryka, které se hlásily spíše k dědictví husitství, na straně jedné a katolickou církví a lidovci, na straně druhé. Je třeba také zmínit existenci lidové strany v podobě satelitu Komunistické strany Československa během komunistického režimu.
Lidová strana si též vysloužila-možná neoprávněně-nálepku jistého oportunismu. Stalo se tak nejenom proto, že se účastnila většiny vlád první republiky a úspěšně přežila nacistickou okupaci, ale i kvůli své roli po skončení druhé světové války, kdy se připojila k Národní frontě, a během komunistického režimu.
Konkrétní faktory
Kromě obecných faktorů existují i konkrétní politické důvody, spojené převážně s lidovci, které určují možnosti křesťansko-demokratické politiky:
-skutečnost, že KDU-ČSL je historickou stranou, je její výhodou i nevýhodou;
– KDU-ČSL se zatím nedokázala jasně rozhodnout, čím chce být ideově a kdo všechno by měl patřit k jejím voličům, což způsobuje, že křesťansko-demokratická politika má problém se svým „image“;
-KDU-ČSL je i po listopadu viděna jako poněkud oportunistická strana, která se za každých okolností snaží neskončit v opozici;
-působení KDU-ČSL je teritoriálně značně nerovnoměrné, strana má značný deficit podpory ve velkých městech a v západních částech republiky;
-KDU-ČSL zatím nedokázala výrazně těžit z toho, že patří k politickému proudu, který hraje významnou roli v Evropské unii.
KDU-ČSL jako historická strana
Křesťanští demokraté mají, na rozdíl od některých nových stran v českém politickém spektru, jisté komparativní výhody. Pojem „lidovci“ je dlouhodobě znám a nepotřebuje tudíž extensivní marketing. (Na druhou stranu, jak už bylo řečeno, nemá „lidovectví“ v české politické historii jen kladná znaménka. Pojem „lidovci“ je často používán například komentátory, když se o KDU-ČSL chtějí vyjádřit kriticky nebo ironicky. Zatímco pojem „křesťanští demokraté“ má spíše pozitivní konotace.)
Výhodou je nepochybně též skutečnost, že KDU-ČSL zdědila poměrně rozsáhlou a stabilní členskou základnu, která je ochotna pro stranu pracovat.
Nepopiratelnou výhodou je zejména hustá síť stranické infrastruktury, v podobě místních sdružení, kanceláří, apod.
Lidovci lákají tradičně také určitý typ voliče, který zůstává straně poměrně věrný. Zejména v oblastech se silnou katolickou populací je pozice strany
velmi stabilní.
K nevýhodám patří skutečnost, že lidovecká verze české křesťansko-demokratické politiky je poměrně konzervativní nejenom co do obsahu politiky, ale i jejího stylu. Strana se během své dlouhé existence naučila dělat věci určitým způsobem a to je nyní těžké změnit.
Dlouhá tradice je v myslích nelidoveckých voličů často spojována se stereotypy, jako je zkostnatělost, neochota přizpůsobit se novým trendům, apod.
Strana se poměrně úspěšně zbavila nepříjemného politického odéru, který na ní ulpěl proto, že jí bylo dovoleno existovat v rámci Národní fronty během komunistického režimu. Její úzké vztahy s katolickou církví jí ovšem i nadále v myslích části voličů spojují s klerikalismem.
K negativům patří skutečnost, že zděděná členská základna a infrastruktura nejsou nezbytně dostatečně flexibilní, aby dokázaly reagovat na společenské a ekonomické změny moderní doby. Rozložení, hustota a především aktivita místních organizací strany jsou poměrně nízké tam, kde by se strana měla nejvíce snažit získávat nové příznivce. Tradiční lidovectví má jen malou odezvu ve velkých městských centrech. Strana ve městech, jako je například Praha, jen málo dokáže pracovat s novými tématy, které se týkají například postindustriálního hospodářství, vzdělanostní společnosti, nových technologií.
Typ lidí, které strana přitahuje a kteří ji reprezentují je též do určité míry kontraproduktivní. Tradiční „lidovec“ je pro většinu mladých lidí protikladem modernosti.
Image a politický profil
Křesťansko-demokratická politika má velké problémy, zejména pokud jde o jasné vymezení jejího politického profilu–zejména proto, že v Čechách se překrývají pojmy lidovectví a křesťansko-demokratické politiky. KDU-ČSL na jedné straně vystupuje jako typicky konzervativní subjekt (potraty, registrované partnerství, úloha rodiny), kde její postoje vycházejí z jasného morálního přesvědčení, na straně druhé není stejně principiálním způsobem schopna reagovat v celé řadě dalších oblastí, například v postojích k různým mezinárodním krizím. Často je ani dostatečně nereflektuje.
Je možné argumentovat, že ze všech českých politických stran je KDU-ČSL nejvíce zakořeněna v českém provincialismu-a to navzdory skutečnosti, že většina ostatních křesťansko-demokratických stran v Evropě (spojenců KDU-ČSL v Evropské lidové straně) jsou strany s evropským záběrem.
KDU-ČSL je také v politickém spektru stranou s nejméně ujasněnou polohou na pravo-levé ose. V některých oblastech snadno najde společný hlas například se sociálními demokraty, jinde vystupuje „pravicově“. Samotní představitelé strany, jakož i mnozí komentátoři, hovoří o KDU-ČSL jednou jako o mírně levicové straně, jindy jako o straně středové, a ještě jindy jako o straně pravicové.
KDU-ČSL má sice poměrně stabilní voličskou základnu, ale ta straně nebude stačit, pokud chce získat na významu. Struktura této voličské základny je pro KDU-ČSL nepříznivá. Je v ní vysoký počet lidí s nižším vzděláním, lidí starších, jakož i lidí pocházejících z určitých oblastí.
Pokud by se KDU-ČSL chtěla stát významnějším politickým hráčem, musela by modernizovat svou ideovou nabídku, což by jí umožnilo se otevřít novým segmentům voličstva. To by vyžadovalo odvahu přejít od „malých“ témat k tématům „velkým“. Problémy, kterým v tomto ohledu křesťansko-demokratická politika v Čechách čelí, jsou následující.
1. KDU-ČSL působí v současnosti jako velmi provinční subjekt, který navzdory tomu, že je součástí Evropské lidové strany, se jen málokdy vyjadřuje k tématům, která přesahují české obzory. Strana zatím nedokázala výrazně „poevropštit“ svůj program a výrazně posílit svou mezinárodně-politickou agendu. Posun směrem k akcentování evropské dimenze politiky by přitom částečně změnil nepříznivou pověst KDU-ČSL jako strany spíše provinciální a kompetentní přinejlepším na místní úrovni.
2. KDU-ČSL zatím nedokázala přetavit do domácího politického kapitálu své výborné styky s lidovci v jiných evropských zemí. Málo využívá například možností pravidelně hostit mezinárodní konference a sympozia lidových stran, na nichž by se diskutovalo a zásadních společenských a mezinárodních problémech skrze křesťansko-demokratickou optiku.
3. KDU-ČSL nedokázala veřejnost plně přesvědčit, že není jen prodlouženou rukou katolické církve. Křesťanská východiska lidovecké politiky nejsou překážkou, ale v českém historickém kontextu je nutné vystříhat se podezření z klerikalismu, apod. Navíc je rezervoár křesťansky orientovaných voličů v českém prostředí je poměrně malý.
4. V českých poměrech KDU-ČSL nikdy nebude stranou velkého kapitálu. Mohla by reprezentovat střední a malý podnikatelský stav, ale soustředí se raději více na stárnoucí venkovské obyvatelstvo. Přitom jednou ze silných zbraní křesťansko-demokratických stran v Evropě je boj o dodržování etických pravidel podnikání.
Klientelismus
Jak už bylo zmíněno, mediální obraz KDU-ČSL (a tím i celé křesťansko-demokratické politiky v Čechách) je takový, že je to strana, která se snaží za každou cenu držet určité mocenské posty a snaží se-pokud to jen trochu jde-být v každé vládě. Strana je také často vnímána jako subjekt, který personálně monopolizuje některé instituce s cílem získat výhody jak pro stranu tak pro své politické klienty. Ať už je tento image výsledkem práce politických soupeřů KDU-ČSL, nebo odráží částečně realitu, je v zájmu KDU-ČSL se od této pověsti distancovat a změnit ji, jinak zůstane značným handicapem křesťansko-demokratické politiky v Čechách.
Obraz poněkud bezpáteřní strany je v zásadním konfliktu s obecnou představou křesťansko-demokratické strany coby uskupení, které mnohem více než strany ostatní akcentuje morální hodnoty.
Město a vesnice, Čechy a Morava
Dopad křesťansko-demokratické politiky zůstane omezený, pokud se KDU-ČSL nezačne prosazovat i ve větších městech a v západních, jižních, severních a středních Čechách. Současné problémy KDU-ČSL ve velkých městech a zmíněných oblastech republiky mají co do činění s faktory, které byly již zmíněny.
Za prvé, strana je příliš vázána na tradiční agendu a tedy i voličstvo v katolických oblastech. Za druhé, málo akcentuje problémy, které zajímají moderní, převážně mladou populaci ve velkých městských centrech. Za třetí, KDU-ČSL nenabízí řešení (anebo nejsou taková řešení slyšet) problémů v sociálně těžce postižených oblastech, snad proto, že většina jejích voličů není z těchto oblastí, Za čtvrté, ačkoliv těžiště voličstva KDU-ČSL leží v moravských rurálních oblastech, strana nemá jasně viditelný a všeobecně známý program pro české zemědělce.
Budoucí scénáře
Pokud se KDU-ČSL jasně nepřihlásí k moderní křesťansko-demokratické orientaci evropského stylu a ideově se nerozkročí za katolicky orientované voliče v rurálních oblastech, zůstane její voličská základna limitovaná, nebo se bude dokonce zužovat. Se vstupem do Evropské unie se přitom KDU-ČSL nabídla možnost přesvědčit veřejnost, že se loučí s tradičním, poněkud provinciálním českým lidovectvím a hlásí se k moderní politice stran, jako jsou německá CDU. Nezdá se ovšem, že by současná česká křesťanská demokracie měla politiky, kteří jsou takové transformace schopni.
Konference „Josef Lux a ceska politika 90. let“, FF UK v Praze – 18. 11. 2004