Diskuse o Komunistické straně Čech a Moravy je zmatená, protože se v ní volně směšují morální otázky a praktická politika. Autoři petic a provolání, aby KSČM byla zakázána nebo aby se s ní „nemluvilo“, dávají po právu najevo morální rozhořčení nad tím, že v demokratické společnosti může existovat politická strana, která se nedokázala plně distancovat od svých minulých zločinů a používá ve svém názvu slovo „komunistický“, jež je spojeno s totalitárními praktikami.
Bohužel se tak občas zastírá širší problém: netolerantní bolševické myšlení. Tím jsou nakaženi nejen mnozí členové KSČM, ale také mnozí politici tzv. demokratických stran a tvrdá, fanatizující jádra příznivců těchto stran. Navíc mnoho lidí zaměňuje tvrdé vypořádání s KSČM za širší otázku zúčtování s komunistickou érou.
Během komunistické éry přitom v různých mírách kolaborovalo s režimem mnohem větší množství lidí než jen členové KSČ.
Odhlédneme-li od morálních soudů, je zde rovina praktická, která se týká reálných možností KSČM ohrozit současný demokratický systém. KSČM je sice strana protestní a částečně nesystémová, ale to jsou v současných evropských demokraciích například také rakouští heiderovci, italští postfašisté nebo Le Penova strana ve Francii.
Ani současná KSČM nemůže být skutečnou hrozbou demokracii, i kdyby nakrásně takové choutky třeba měla. Mezinárodní i vnitropolitická situace v současném Česku je naprosto odlišná od let 1945 až 1948, kdy komunisté postupně uchvátili moc. Neexistuje ani Sovětský svaz, ani rozdělená Evropa. Naopak, Česká republika je členem Evropské unie a NATO, které garantují její demokratický vývoj a podporují tržní hospodářství. S komunismem máme už své zkušenosti.
Komunistická strana může iritovat demokratickou veřejnost, když její politici používají agresivní slovník minulosti a vykreslují polistopadový vývoj jako bezmála katastrofu. Jenomže na taková prohlášení reagujeme citlivě především proto, že je činí komunisté. Když „grebeníčkovsky“ mluvil o spálené zemi Miloš Zeman nebo když se politici ODS dopouštějí ve výpadech proti demokratickým soupeřům nechutných narážek na nacistickou éru, je to prý jen politický folklor.
Čeští komunisté by nezvrátili vývoj v zemi ani v případě, že by se jednoho dne stali součástí nějaké vládní koalice. Taková koalice by sice nejspíše praktikovala výrazně levicovou politiku, ale byla by to – i zásluhou koaličních partnerů – politika v rámci demokratických mantinelů. Zároveň by se rychle vypařil současný protestní potenciál KSČM, tak jako se vypařila síla heiderovců, když se stali součástí vládní koalice v Rakousku. I Francois Mitterand definitivně pohřbil francouzské komunisty, když je přizval k vládnutí.
Komunisté v českých poměrech jsou politicky slabí, protože nemutovali do postkomunistických podob. Jsou jasně viditelní a identifikovatelní, a pokud nezmění své jméno, nepomůže jim příliš ani nesmělé volání po reformách, kterého jsme byli svědky v minulých dnech z úst Miroslava Grebeníčka.
Záludnější než současná KSČM může být například ODS, jež si užívá plné demokratické legitimity, ale přitom občas pije ze stejně temných vod českého nacionalismu a populismu. Ani ona se nikdy plně se nedistancovala od své minulosti – flagrantní neúcty k zákonům, které vyústily do skandálů, jež ji rozštěpily v roce 1997. Má sice plná ústa reforem a demokracie, ale pokud naváže na vzorce chování z dob své vlády a na klientelismus opoziční smlouvy, prvním jejím „reformním“ krokem by mohl být například útok na veřejnoprávní média, omezení nezávislosti institucí, které garantují ústavní liberalismus, a obsazování teplých míst svými klienty.
Jestliže nějaká strana praktikuje v opozici „nulovou toleranci“ vůči poměrně umírněným vládním soupeřům, existuje slušná šance, že bude velmi netolerantní, až bude u moci. Takový přístup může být sice bolševický, ale protože není praktikován KSČM, vláda silné ruky může probíhat za nadšeného aplausu mnoha občanů, kteří se rádi nechají přesvědčit, že se tak děje v zájmu efektivnějšího vládnutí a tvrdého boje o národní zájmy. Kdyby se o něco podobného pokusili komunisté, zvedla by se okamžitě masová vlna odporu.
Lidové noviny – 9. 12. 2004