Představuji si, že časopis Týden čtou nejčastěji lidé, kteří buď nemají rádi přemýšlení, nebo prostě nemají čas, a proto se jednou za týden v žurnalistické obdobě jakéhosi ohřívaného eintopfu pokoušejí dohnat informační manko.
Pomáhají jim v tom barevné obrázky, protože po obou zmíněných kategoriích čtenářů nemůže nikdo požadovat, aby se intelektuálně příliš vyčerpávali.
Přiznám se, že z běžné nabídky Týdne se mi téměř nikdy nepodařilo dočíst nějaký článek až do konce. Všechno už jsem to už někde četl nebo viděl, a na to, aby někdo udělal zajímavý příběh ze zprávy, kterou informovaný člověk už zaznamenal, je zapotřebí opravdu zdatných novinářů. I proto v podobných časopisech na Západě, například v amerických týdenících Time a Newsweek, často pracují novináři a komentátoři s výjimečným renomé, kteří dokáží zasadit události staré několik dnů, do nějakého nového rámce. Mnoho lidí čte takové časopisy kvůli nim.
Týden nějakou dobu nabízel originální a chytré sloupky Jana Krause. Byly ovšem zrušeny—zřejmě se příliš vymykaly jinak nudné průměrnosti a navíc bezpochyby iritovaly mocné této země. Jediné, co má punc jakési originality, jsou tak už jen komentáře Martina Fendrycha a kulturní rubrika. Jenomže platit 30 korun týdně kvůli příležitostně zajímavému komentáři schovaném ve více než sto stranách obrázků a vesměs plytkých textů, je zbytečný luxus.
Nutno také říci, že ačkoliv se Týden tváří jako neutrální periodikum, je to „zpravodajský týdeník“ s jasným pravicově ideologickým podtextem. Na čtenáře, kteří si časopis prolistují v bezelstné víře, že dostávají nezaujaté zpravodajství, číhá past.
I zkušený politický analytik ovšem může občas naletět manipulačním praktikám. V létě tohoto roku jsem byl například po telefonu požádán o rozhovor redaktorem Týdne Tomášem Menschikem, kterého velmi zajímalo, proč mne západní média tak často citují, když referují o České republice. Tón redaktora byl přívětivý, zdálo se, že má dobré úmysly.
Poctivě jsem se snažil vysvětlit, že to může být například tím, že jsem dlouho žil na Západě, pracoval ve Svobodné Evropě, mnoho západních kolegů má moje jméno v adresářích, mluvím anglicky, některé své články publikuji přímo na Západě. A zároveň jsem dodal, že protože vím, že mám na některé věci vyhraněné názory, západním novinářům, pokud mají zájem, se snažím vždy poskytnout několik jmen lidí s názory odlišnými. Proč je nakonec většinou neodcitují, nevím.
Několik citací z tohoto poměrně dlouhého rozhovoru se pak v Týdnu objevilo v rámci plytkého článku o tom, jak se na Českou republiku dívají v cizině. Jeden odstavec tohoto článku byl nadepsán „Za vším hledej Peheho“. Několik neutrálnějších citací z našeho rozhovoru bylo použito, ale ta nakonec skutečně důležitá—tedy, že západním novinářům doporučuji i jiné zdroje a nesnažím se tedy západní média manipulovat ve prospěch jednoho úhlu pohledu na české dění—se neobjevila. Naopak byla nahrazena krátkým názorem významného člena ODS Jana Zahradila, který nám prozradil něco v tom smyslu, že mu spoléhání se západních novinářů na Peheho dělá starosti, protože pan Pehe reprezentuje jeden vyhraněný názorový proud.
Paranoidnímu člověkovi by asi vrtalo hlavou, zda si článeček u pana Menschika nebo někoho jiného v Týdnu „neobjednal“ třeba pan Zahradil. Redakci Týdne jsem poslal elektronickou poštou krátký dopis, v němž jsem se proti pracovním metodám pana Menschika ohradil. Nikdy jsem nedostal odpověď.
Zato tento týden o mně Týden v rubrice zvané „Barometr týdne“ napsal následující. S živočišným odporem vůči ODS zašel tentokrát příliš daleko. Minulý čtvrtek otiskly Lidové noviny text, v němž Pehe zpochybňuje, zda komunisti představují hrozbu pro demokracii: „Záludnější než současná KSČM může být například ODS,“ stálo v textu. Jistě lze kritizovat politiku občanských demokratů , ale Peheho přehánění je zralé na psychiatrické vyšetření.
Budiž. Nejsem si sice jist, jak se dá psychiatricky vyšetřit „přehánění“, jisté ovšem je, že například v Týdnu píše o politice novinář, který byl nucen odejít z Lidových novin poté, co se zjistilo že v pornografickém časopisu Hustler zveřejnil spolu s kolegou pod pseudonymem článek o soukromí Hany Marvanové založený na jednom hanopisu. Zatímco Pehe píše kriticky tu o ODS, tu o ČSSD, tu o Unii svobody nebo lidovcích, zanícení zmíněného novináře pro ODS, které vyčuhuje z řady jeho textů, je—bez přehánění—záležitostí téměř srdeční.
Ať už ale textík v „Barometru týdne“ napsal kdokoliv, bylo by zajímavé se dozvědět, odkud autor ví, že můj odpor k ODS je „živočišný“. Ve zmíněném článku píšu o ODS pouze ve dvou odstavcích, konkrétně toto:
Záludnější než současná KSČM může být například ODS, jež si užívá plné demokratické legitimity, ale přitom občas pije ze stejně temných vod českého nacionalismu a populismu. Ani ona se nikdy plně se nedistancovala od své minulosti – flagrantní neúcty k zákonům, které vyústily do skandálů, jež ji rozštěpily v roce 1997. Má sice plná ústa reforem a demokracie, ale pokud naváže na vzorce chování z dob své vlády a na klientelismus opoziční smlouvy, prvním jejím „reformním“ krokem by mohl být například útok na veřejnoprávní média, omezení nezávislosti institucí, které garantují ústavní liberalismus, a obsazování teplých míst svými klienty.
Jestliže nějaká strana praktikuje v opozici „nulovou toleranci“ vůči poměrně umírněným vládním soupeřům, existuje slušná šance, že bude velmi netolerantní, až bude u moci. Takový přístup může být sice bolševický, ale protože není praktikován KSČM, vláda silné ruky může probíhat za nadšeného aplausu mnoha občanů, kteří se rádi nechají přesvědčit, že se tak děje v zájmu efektivnějšího vládnutí a tvrdého boje o národní zájmy. Kdyby se o něco podobného pokusili komunisté, zvedla by se okamžitě masová vlna odporu.
Mnohem zajímavější než odkazy na psychiatry a zmínky o živočišné nenávisti by byla konkrétní analýza toho, co v článku stojí. Co v něm rozhodně nestojí, je to, co tvrdí Týden—že totiž „Pehe zpochybňuje, zda komunisti představují hrozbu pro demokracii“. Co jsem zpochybňoval, totiž nebylo to, zda komunisté představují obecně hrozbu pro demokracii (o jejich nedemokratičnosti není pochyb), ale zda mohou za současných vnitropolitických a mezinárodních podmínek, a při své izolaci, konkrétně ohrozit náš demokratický systém. Možná je tento významový rozdíl ale pro redaktory Týdnu příliš subtilní.
Pokud jde o konkrétní tvrzení ve dvou výše odcitovaných odstavcích, rád si počkám, až je někdo konkrétně vyvrátí. Budu šťasten, když mne třeba právě Týden přesvědčí, že ODS nezneužívá nacionalismus, a že její euroskeptické postoje nás nezavlečou v rámci EU na periférii; že se důsledně distancovala od minulého porušování zákonů a bude proto vládnout čistě a průhledně; že už nebude opakovat snahy ovládnout nebo zrušit veřejnoprávní televizi; že se její agresivní „nulově tolerantní“ rétorika, kterou uplatňuje v opozici, nestane oficiální doktrínou, až bude u moci, a nezačne vyřizování účtů.
Pokud jde o srovnání s KSČM, netýkalo se vůbec toho, zda je snad KSČM demokratičtější než ODS. Samozřejmě, že není, a každý, kdo si článek pozorně přečetl, to ví. Zmínka o „záludnosti“ narážela jen a jen na skutečnost, že ODS—na rozdíl od KSČM (která je svou vlastní zásluhou v politickém ghettu)–může mít po volbách v roce 2006 obrovskou moc, protože bude ovládat všechny úrovně české politiky, od svého čestného předsedy na Hradě, přes obě komory parlamentu i vládu, až po 13 ze čtrnácti regionů.
Na rozdíl od zjevně nedemokratické KSČM má ovšem ODS demokratickou legitimitu. I proto je schopna přesvědčit občany—za přispění některých novinářů–, že celou řadu opatření, která mohou například podvazovat nezávislé instituce, dělá v zájmu efektivního demokratického vládnutí.
Už nyní, s vidinou vládnutí v roce 2006, okřikuje nezávislé soudy a vyšetřovatele různých kauz, nebo dělá nechutné narážky na jakési grosstapo a nacistickou éru obecně, když mluví o svých demokratických soupeřích. V jejím dnešním programu slyšíme hodně o radikálních reformách a špatnostech evropské integrace, ale velmi málo o důrazu na právní stát, boj s korupcí, potírání klientelismu.
Něco takového by mělo i jen mírně ostražité novináře, kteří netrpí ztrátou paměti, vyprovokovat k vážným otázkám. Namísto toho ti v Týdnu raději nálepkují ty, kteří takové otázky kladou, jako živočišně nenávistné vůči ODS a posílají je k psychiatrovi. Trochu to začíná připomínat svazácký slovník minulosti, což není dobrý příslib pro demokratickou budoucnost země, ani pro nezávislost médií.
17. 12. 2004