Do MF Dnes napsal 30.12. 2004 Martin Vrba, označený pod článkem jako učitel, následující: „Sametová revoluce nebyla jen sebeokouzlenou fraškou, měla i momenty skutečně velké a silné; zákulisní dohody s panem Čalfou patří však jednoznačně k jejím prohrám. Přitom stačilo docela málo: vyzvat tehdejšího prezidenta, aby poté, co byl zrušen čtvrtý článek komunistické ústavy – vypsal svobodné volby, po nichž se volalo na všech náměstích. Prezident byl však namísto toho vyzván, aby abdikoval! Volby tak už neměl kdo vypsat, novou hlavu státu prakticky nešlo zvolit, a pan Čalfa se stal náhle zachráncem situace, v mnoha očích zcela nepostradatelným. Byla to politováníhodná nešikovnost s neblahými následky. Čalfa měl samozřejmě opustit vysokou politiku zároveň s Husákem, a to vzápětí po prvních svobodných volbách.“
Vrba reagoval na dřívější článek politologa Lukáše Jelínka, který se Čalfy zastal.
Vrbova rada patří k dlouhé řadě dalších, jejichž autoři nejlépe vědí, co se mělo udělat jinak během sametové revoluce a po ní, nebo nám přímo sdělují, že sametu bylo příliš mnoho. Má to jeden háček. Radí nám patnáct let poté, co se věci mohly údajně udělat lépe. Nelze se nezeptat, kde byli v roce 1989 a před ním.
Václav Havel a jeho souputníci z disentu, kterým spadla do klína moc v roce 1989, jistě dnes také ví, že se dalo mnohé udělat lépe. A v roce 1989 se jistě pokoušeli dělat to, co považovali za nejlepší. A proč to dělali právě oni a nikoliv třeba Martin Vrba? Protože před rokem 1989 statečně bojovali proti režimu, vědělo se o nich. Když se režim začal hroutit, respektovali je nakonec i jejich bývalí pronásledovatelé a předali moc právě jim.
Neznamená to, že lidé jako Marin Vrba by neměli mít právo vyjádřit svůj negativní názor na Mariana Čalfu. Když ale někdo říká, že se konkrétně mělo udělat to či ono velké rozhodnutí v historii jinak, než se nakonec udělalo, je to trochu směšné. Je to jako bychom dnes chtěli psát články o tom, co měl lépe udělat například Napoleon Bonaparte. Třeba by pak nemusel prohrát bitvu u Waterloo.
Podivná je také dnešní kritika Havla za to, že při první amnestii po roce 1989 údajně propustil z vězení příliš mnoho vězňů, z nichž pak mnoho spáchalo opět trestné činy a vrátilo se do vězení. Velmi často tato kritika přichází od lidí, kteří zároveň tvrdí, že se s bývalým režimem mělo zatočit tvrději—že byla například na místě dokonce až jakási právní diskontinuita (protože komunistické zákonodárství bylo prohnilé).
Havel ovšem propustil mnoho vězňů právě proto, že nemohl důvěřovat komunistické spravedlnosti. Nemohl si být jist, kolik lidí ve vězení bylo ve skutečnosti z politických důvodů. Dnes je kritizován, že si počínal neuváženě–často právě lidmi, kteří říkají, že se mělo s bývalým režimem zatočit tvrději. Kdyby přistoupil na to, co doporučují radikálové, kteří chtěli úplnou právní diskontinuitu, musel by propustit úplně všechny vězně odsouzené na základě zákonů přijatých během komunistické éry.
Nic prostě nikdy není černobílé. A je téměř trapné, když se někteří lidé dnes pokoušejí dávat rady, jak se měla dělat revoluce lépe. Jak to, že jsme o nich neslyšeli tehdy? Proč nehřímali v roce 1989?
Nakonec se možná hodí připomenout historicko-sociologický objev, s nímž přišel maďarský sociolog Elemer Hankiss. Ten tvrdí, že jakýkoliv nový režim, který vzniknul na troskách autoritativního režimu, musí přijmout alespoň 30 procent členů bývalé nomenklatury, pokud má být stabilní. Postkomunistické země to udělaly a podařilo se jim vybudovat stabilní demokracie–jakkoliv se mnohým kritikům po právu nelíbí, že leckteří prominenti komunistického režimu zůstali nepotrestáni, nebo že se dokonce mají v novém režimu dobře.
Američané v Iráku totálně rozmetali staré struktury, od vládní strany, přes policii, až po armádu a státní aparát. „No Čalfas!“, mohli bychom zvolat s Martinem Vrbou a zatleskat jejich pohrdání sametovostí. Bylo to morálně důsledné. Jenomže výsledkem je naprostý chaos.
1. 1. 2005