Základním poselstvím inauguračního projevu George W. Bushe na začátku jeho druhého volebního období ve funkci prezidenta USA je toto: Amerika bude šířit svobodu a demokracii na celém světě nikoliv jako projevy Dobra, ale protože je to v zájmu její národní bezpečnosti. Toto spojení svobody v jiných částech světa s národní bezpečností USA reprezentuje posun oproti minulému období a je ho možné vnímat jako novou doktrínu.
Předchozí američtí prezidenti, jako byli demokraté Jimmy Carter a Bill Clinton, (a do značné míry i republikáni Ronald Reagan a George Bush starší) zakládali svou zahraniční politiku na universalistických nárocích. USA hájily lidská práva, protože jsou platná a dobrá pro lidi na celém světě, bez ohledu na jejich kulturu. George W. Bush ve svém prvním období opřel svou politiku o jiný universalistický koncept: neokonzervativní doktrínu šíření demokracie a svobody jako projevů Dobra, jehož jsou USA hlavní zárukou.
Nyní nám ale Bush sděluje něco jiného. Je sice i nadále přesvědčen o tom, že svoboda je tou nejdůležitější hodnotou, ale jedním dechem říká, že šíření svobody a demokracie ve světě je především bezpečnostním úkolem. Svobodu Američanů nelze nadále uchránit tak, že USA budou pouze bránit své hranice a kázat zbytku světa o dobru demokracie a lidských práv.
Na pořadu dne je pragmatický aktivismus. „Přežití svobody v naší zemi stále více závisí na úspěchu svobody v jiných zemích,“ tvrdí Bush, což je možné interpretovat hned několika způsoby. Za prvé, nevystačíme si s izolacionizmem, který hlásají někteří tradiční konzervativci. Za druhé, svobodu nebudeme šířit z idealistických pohnutek, ale proto, že je to v našem národním zájmu a v zájmu bezpečnosti svobodného světa jako celku.
„Životní zájmy Ameriky a naše nejhlubší přesvědčení (o hodnotě svobody) jsou nyní totožné“, říká Bush, čímž vysílá zbytku světa závažné poselství; USA budou aktivně přetvářet v demokracie ty země, jejichž nesvobodné poměry jsou zdrojem nebezpečí. Pokud budou USA přesvědčeny, že jsou ohroženy jejich národní zájmy, budou jednat unilaterálně. Ani OSN, ani evropští spojenci, ani NATO nejsou v projevu zmíněni jediným slovem. Zato slovo „svoboda“ je v projevu obsaženo 43krát (ať už jako „freedom“ nebo jako „liberty“).
Ani jednou se v projevu také neobjevilo slovo terorismus, což je jistě zvláštní, zvážíme-li, že po většinu svého prvního volebního období vedly Bushovy USA „válku s terorismem“. Nyní Bush definici hlavního nepřítele rozšířil: jsou jím tyranie. „Budou-li celé oblasti světa vydány na pospas tyraniím a nesvobodě, bude se násilí hromadit a přerůstat v destruktivní sílu a překračovat i ty nejstřeženější hranice a představovat smrtelnou hrozbu,“ řekl prezident.
A jak chce proti tyraniím a nesvobodě bojovat? Nemusí to prý nezbytně být úkol „pro zbraně“, ty budou použity, jenom když bude nutné „bránit nás a naše přátele.“ Amerika bude proti tyraniím bojovat především aktivní podporou demokratických hnutí a konkrétní pomocí těm, kdo trpí nesvobodou. Jistý rozchod s neokonzervativismem reprezentuje i poznámka o tom, že Amerika nebude nikomu vnucovat svůj model demokratického vládnutí. Naopak respektuje, že tam, kde si lidé zvolí demokracii, může taková demokracie odrážet zvyky a tradice velmi odlišné, než jsou ty americké.
Prezident USA ve svém projevu také nezmínil ani jednou Irák. Možná jen nechtěl zbytečně zviditelňovat krizi, jejíž vyřešení či nevyřešení nakonec rozhodne o jeho místu v historii. Anebo doufá, že jím nastíněné globální tažení ve jménu svobody učiní z Iráku jen epizodu?
Posun od univerzalistických nároků směrem ke zdánlivě střízlivějšímu pojetí celosvětového boje za svobodu jakožto záruky americké národní bezpečnosti je chytrým tahem přinejmenším v tom, že otupí argumenty kulturních relativistů, kteří tradiční americký universalismus zpochybňují poukazy na existenci různých kultur a hodnotových systémů ve světě. Zároveň ale Bush podemílá tento pragmatický pohled svým poněkud eschatologickým jazykem.
Ti, kdo chtějí věřit, že Bush je nebezpečný náboženský fanatik, mají po jeho inauguračním projevu další munici. Projev se svým stylem podobal spíše kázání, než politickému programu. Domácí agenda byla zmíněna jen okrajově, ústředním tématem bylo „svaté“ tažení za osvobození světa od tyranií. To, že se tak má nyní dít především v zájmu bezpečnosti USA, lze koneckonců vyložit také jako posun od idealismu k politice pragmatického imperialismu.
Lidové noviny – 22. 1. 2005