Ve hře Václava Havla Vyrozumění jednoho dne najde ředitel velkého úřadu Gross na svém pracovním stole vyrozumění, které je psáno v nesrozumitelném jazyce—ptydepe. Ukáže se, že tento umělý jazyk za jeho zády tajně zavádí Grossův náměstek—údajně proto, že se mnohem lépe než přirozený jazyk hodí pro úřední úkony. Gross se pokusí zavádění ptydepe zastavit, ale neuspěje, a navíc je s pomocí intrik zbaven své pozice a ředitelem se stane náměstek, který se zaváděním ptydepe začal.
Když se Gross pokouší dozvědět, co vlastně znamenají různé ptydepové texty, které kolují úřadem, zjistí, že mu je nikdo nemůže přeložit, protože úředníkovi úřadu, který obdržel v poslední době vyrozumění, může být ptydepový text přeložen až tehdy, kdy bude mít přeloženo své vyrozumění. „Čili: co se praví v našem vyrozumění se můžeme dozvědět jen tehdy, když to víme,“ stěžuje si Gross s tím, že je to začarovaný kruh. Za což je znovu degradován a je mu přidělena bezvýznamná funkce pozorovatele.
Paradoxně, osud samotného Havla v domácí politice připomíná osud jeho smutného hrdiny. Představíme-li si stát během jeho prezidentství jako jeden velký úřad, zjistíme, že ještě během prezidentování tohoto idealisty, kladoucího důraz na přirozený jazyk a morálku, byl stát ovládnut politiky mluvícími v ptydepe, kteří Havla degradovali do role pouhého pozorovatele.
Dnes se vyjadřuje ve vlastním ptydepe celá česká politická scéna. Zhlédne-li průměrný občan například televizní debatu, nebo vyslechne projev nějakého politika, zjistí, že politici komunikují v řeči, která se téměř nekryje s občanovou osobní zkušeností. Hledá-li občan oporu v médiích, zjistí, že i mnoho novinářů se vyjadřuje v ptydepe, a že politikům je dovoleno, aby s přispěním rozhlasových a televizních moderátorů stále dokola navzájem komentovali své činy a „analyzovali“ politiku—ovšemže v ptydepe.
V ptydepe se tak svádějí urputné bitvy o to, která strana je více levicová nebo pravicová, která je proreformní nebo naopak antireformní, jaká „opatření“ a „kroky“ by politici té které strany zaručeně udělali, aby zajistili „ekonomický růst“, nebo třeba plnili „standardy Evropské unie“. Toto sdílené ptydepe však jenom zakrývá to podstatné: že totiž české politické strany mají mnohem více společných zájmů než sporů o zásadní věci; že politický systém nefunguje jako autentický souboj autentických politických stran o autentické zájmy veřejnosti, ale na principu „ruka ruku myje“, v němž jsou napříč politickým spektrem rozlezlá klientelská bratrstva.
Když se nyní současný premiér—jmenovec Havlovy tragikomické postavy–pokouší údajně reformovat ČSSD, je třeba jeho snahy nahlížet v tomto kontextu. Stejně jako snahy jiných politiků v jiných stranách, jsou i jeho pokusy změnit zásadně politický směr odsouzeny k nezdaru, protože i nadále komunikuje v ptydepe (ostatně nic jiného po patnáctiletém pobytu v politice ani neumí).
Jeho iniciativy jsou už dopředu neúčinné, protože politika bude i nadále vnímána veřejností jako neprůhledná kvazimafiózní činnost, která jako taková nemá žádnou šanci tvořit sociální kapitál založený na důvěře. Průměrný občan by samozřejmě uvítal nižší daně, lepší zdravotnictví, nebo smysluplné změny v penzijním systému, ale ze všeho nejvíce by uvítal, kdyby politici začali mluvit přirozenou řečí, z níž je patrné, co je slušné a neslušné, co je dobré a špatné, co se může, a co se prostě nedělá.
Přejít k přirozenému jazyku většina stávajících politiků ovšem nemůže, protože neprůhlednost, kterou vytváří ptydepe, potřebují přinejmenším v případech, kdy jsou nařčeni z podezřelého jednání. I náš současný Gross se v neprůstřelném ptydepe brání obviněním, která se týkají jím sestavených policejních Mlýnů nebo těžko vysvětlitelných finančních příjmů. Ptydepe se ale také dobře uplatnilo, když šéfové občanských demokratů vysvětlovali aféru Kořistka nebo původ stranických financí.
Havel popsal ptydepe jako jazyk, který je založen na absurdním hledání slov vzájemně si co nejnepodobnějších. I naši politici, ačkoliv je ptydepe všechny spojuje, se až donedávna snažili vždy znít zcela opačně než jejich „oponenti“—tedy nulově tolerantně. Ve Vyrozumění se ptydepe nakonec zhroutí a je nahrazeno novým jazykem—chorukorem. Ten je naopak založen na co největší podobnosti slov. Téměř by se zdálo, že i u nás přichází nová éra chorukoru. Když Topolánek řekne „reforma“, ozve se i z ČSSD „reforma“. Když Gross řekne „nižší daň“, zazní z ODS „rovná daň“, atd. Nedejme se ovšem mýlit: chorukor je jen formou ptydepe.
MF Dnes – 3. 2. 2005