Jak je u nás zvykem, čeští politici používají teoretické argumenty obvykle jen tehdy, když se snaží zakrýt politické motivy. Jsme toho svědky i v současné diskusi o tom, zda pořádat referendum o evropské ústavě. Jasná teoretická odpověď na otázku, zda je lepší referendum nebo parlamentní ratifikace, přitom neexistuje. Některé evropské země se rozhodly pro referendum, v některých rozhodne parlament. Legitimita výsledků bude v obou případech stejná.
Někteří politici a strany argumentují, že přijetí ústavy vyústí v další přesun národních pravomocí do Bruselu, a proto prý musí rozhodnout občané. Kampaň před referendem prý může také pomoci hlouběji pochopit evropskou problematiku. Jiní tvrdí, že referendum o ústavě je jakýmsi opakováním referenda o vstupu do EU, protože případné odmítnutí euroústavy by mohlo vést až k vyloučení z EU.
Odpůrci namítají, že euroústava je dokument natolik složitý, že občané—z nichž většina ústavu nikdy nebude číst—budou rozhodovat jen na základě toho, kterým politikům uvěří. Ani o přijetí národní ústavy se nerozhodovalo v referendu, proč ho tedy pořádat v případě ústavy evropské? Navíc politici by prý neměli alibisticky přesouvat odpovědnost na občany, jenom když se jim to hodí.
Potud teorie. V praktické rovině chtějí v tomto okamžiku referendum všechny relevantní strany, a všechny tak činí účelově. Vládní koalice se domnívá, že referendum je výhodnější, protože pokud by se rozhodovalo v parlamentu ústavní většinou, mají komunisté a občanští demokraté dostatek hlasů přijetí ústavy zablokovat. Přijetí ústavy podporuje více než 60 procent občanů, a když bude volební účast dostatečně vysoká, měla by být ústava schválena.
Motivy KSČM jsou zatím nejasné, ale ODS chce plebiscit přesně z opačných důvodů než vládní koalice. Před referendem plánuje kampaň proti ústavě a bude doufat, že ji voliči odmítnou. Mohla by toho sice dosáhnout snadněji parlamentní cestou, ale právem se bojí adresné politické odpovědnosti za takový krok. Euroústavu podporuje většina voličů ODS, a v případě sankcí vůči zemím, které ústavu nepřijmou, by za ně ODS nesla přímou odpovědnost. Když ústavu odmítnou „občané“, může si ODS alibisticky umýt ruce.
Když už se ale celé téma scvrklo na politický poker, neměly by se vládní strany referenda držet za každou cenu. ODS vyhrožuje, že žádné referendum nebude, pokud se ho nepodaří uspořádat ještě letos a podle pravidel, které si strana přeje (zejména, že by bylo platné bez ohledu na volební účast). Z těchto požadavků vyplývá, v co ODS doufá. Za prvé chce referendum uspořádat před tím, než se o euroústavě rozhodne ve většině EU, protože její předchozí schválení ve většině zemí ovlivní české voliče. Za druhé chce, aby referendum bylo platné i při nízké volební účasti, protože to snižuje šance na přijetí ústavy.
Pokud vládní koalice bude trvat buď na tom, že se referendum má konat spolu s parlamentními volbami v příštím roce, anebo na tom, že výsledky budou platné jen při nadpoloviční účasti, bude její pozice pro veřejnost přijatelnější—pokud ovšem rozkryje motivy ODS. Rozhodnout o tak důležité věci by přece měla většina občanů a měli bychom mít čas se o ústavě něco dozvědět.
Pokud ODS z trucu přijetí referenda zablokuje, měla by vláda načasovat parlamentní hlasování těsně před volby. ODS by si musela odmítnutí euroústavy opravdu, ale opravdu vážně rozmyslet vzhledem k celoevropskému poprasku, který by po odmítnutí ústavy následoval, a jeho možnému dopadu na parlamentní volby u nás.
Právo – 9. 2. 2005