Vladimír Špidla byl vyobcován z nejvyšších pater české politiky především proto, že to s bojem proti klientelismu a korupci i s udržením sociálního státu myslel upřímně. Jevil se být lidsky příliš slušným a ideově zavilým. Byl prostě takovým cizorodým tělesem, kterého se strana i obecně dosti zkorumpovaná česká stranická politika potřebovaly zbavit.
Stanislav Gross je na prahu svého pádu z důvodu zdánlivě zcela opačného: už to myslel jenom upřímně, nepodařilo se ovšem zjistit co. Pro mnohé je dnes ztělesněním neprůhledných financí, klientelismu, zákulisních obchodů a pochybných kontaktů. Je to prý technolog moci bez idejí. Proto musí odejít.
Špidla technologem moci nebyl, naopak měl ideje. Jenomže ty mu byly k ničemu, protože v očích mnoha jeho kritiků z něj dělaly jen jakéhosi rigidního socialistu, který obhajuje zastaralý koncept sociálního státu. Kilometry papíru byly popsány úvahami o tom, jak tento nekomunikativní autista vede zemi k jistému bankrotu, protože nereformuje dostatečně rychle státní finance. A další kilometry papíru byly zase popsány jeho levicovými odpůrci (ve vlastní straně i mimo ni), kteří tvrdili, že Špidlovy reformy jsou asociální. Mezitím vcelku úspěšně rostla ekonomická výkonnost státu a vcelku dobře připravená země bez větších otřesů vstoupila do Evropské unie.
Od Grosse se očekávalo, že to, co začal Špidla, veřejnosti lépe „zkomunikuje“. Tvrdilo se, že coby ideově prázdný technolog moci bude nakonec dělat jen populistickou politiku. Když se před krajskými volbami dal k populistickým gestům skutečně zlákat, spustil se poprask. Když se po volbách, spolu s Bohuslavem Sobotkou, naopak pokusil nastínit možné programové změny, vypuknul opět poprask—na pravici proto, že se prý pravici snaží ukrást politický program, na levici proto, že prý zrazuje levicové hodnoty.
Jisté je, že ke skutečně věcné práci Gross nikdy nedostal příležitost. Od okamžiku, kdy se chopil předsednictví ČSSD a úřadu předsedy vlády, byl—stejně jako Špidla–pod neustálým tlakem. Důvody byly zdánlivě jiné, cíl stejný—zbavit se ho.
Slušný ideolog Špidla si údajně zasloužil politické vyobcování proto, že byl nekomunikativní a vůdcovsky slabý. Gross je sice jeho pravý opakem, ale i on si zaslouží vyobcovat—pro změnu prý proto, že jeho minulost vzbuzuje příliš mnoho otázek.
To by zdánlivě byl docela pozitivní posun, protože jestliže Špidla byl pod tlakem kvůli tomu, že se příliš vymykal „standardům“ české politiky, Gross je víceméně reprezentuje. Mohli bychom tedy doufat, že v české politice začíná období jakési zdravé vnitřní obrody. Tento nadějný scénář se ale začne měnit před našima očima v absurdní frašku v okamžiku, kdy zjistíme, že do čela tohoto „obrodného procesu“ se postavili Miroslav Kalousek a Mirek Topolánek.
Poněkud to celé připomíná nepodařenou karikaturu politických procesů z padesátých let. Tehdy také komunisté zlikvidovali nejprve ty, co se vymykali, a pak šli po krku některým ze svých vlastních. Tím srovnání samozřejmě končí. Osud dnešních ztroskotanců je v demokracii a integrované Evropě o poznání lepší: Špidla byl degradován směrem nahoru do civilizovaného Bruselu (kam svými kvalitami koneckonců patří), Gross by sice politicky asi spadnul „dolů“, ale zato jistě na všechny čtyři. Koneckonců toho na své politické kolegy příliš mnoho ví. Už i proto nakonec nejspíš nikam nespadne.
16. 2. 2005