Toto by se chtělo zvolat všem z nás, kdo sledují mediální a politickou frašku pod názvem „Grossův byt“. Ta sice nabízí tolik komplikovaných hlavních i vedlejších scén, že se z toho až točí hlava, ale ani tak nemůže zastřít poměrně jednoduchou skutečnost: v české politice na nejvyšší úrovni se nedostává slušných lidí.
To se stane zřejmým v okamžiku, kdy si uvědomíme, kdo v naší frašce vyzývá Stanislava Grosse k odchodu. Jestliže se totiž staví do pozic morálních autorit lidé, jako jsou Mirek Topolánek, Miroslav Kalousek, nebo dokonce Vlastimil Tlustý, znamená to, že česká politika po skončení první vývojové fáze po roce 1989, kdy se definitivně zbavila slušných lidí a morálních autorit, jako jsou Špidla a Václav Havel, je nyní ve fázi, kdy jako hydra začíná požírat sebe sama.
Stanislav Gross se ničím nevymyká ze skupiny těch, kteří mu nyní jdou po krku, i když jsou formálně organizováni v jiných politických stranách. Je to odchovanec české politiky 90. let, který kompletně prosáknul způsoby jednání, jež se v české politice považují za normální přinejmenším od dob, kdy Občanská demokratická strana bez větších problémů nejen ustála Pepu z Hongkongu, ale ještě si vzápětí sáhla na moc v podobě opoziční smlouvy.
Jakub Patočka jednou věštecky napsal, že „klauzeman“ ještě není nic proti tomu, až přijde k moci „langross“. Klaus i Zeman jsou sice plně odpovědní za dnešní český politický marasmus, ale kromě toho, že to byli skvělí technologové moci, měli také vlastní politickou agendu v podobě uceleného souboru idejí—jakkoliv pro mnohé scestných. Langer nebo Gross už nemají nic, všechno jejich politické pídění a intriky, i životní aspirace, nakonec směřují už jen k nějakému bytu s krytým bazénkem o rozměrech 3×4 metry.
Rozdíl mezi ostatními příslušníky této nové politické třídy a Grossem spočívá jen v tom, že Gross nebyl dostatečně opatrný. Neopatřil si dopředu neprůstřelné alibi, které je přitom ve vztahu k českým médiím, jak ukázala též aféra Gross, evidentně tak jednoduché: „Na můj nově nabytý majetek, na který jsem si, pravda, nemohl v žádném případě vydělat, mi půjčili přátelé, a ti chtějí zůstat anonymní.“
Co je na tom všem ovšem ještě zajímavější, nejsou Grossovi protivníci z jiných stran a z pravicových médií; jít Grossovi po krku a připravovat půdu pro vládu ODS je koneckonců legitimní náplní jejich práce. Zajímavější jsou Grossovi spolustraníci. Pro ty je evidentně snazší se semknout okolo tohoto z temných finančních machinací podezřelého technologa moci, než bylo se semknout okolo Vladimíra Špidly.
Špidlovu vládu naopak celá jedna část sociální demokracie aktivně tak dlouho sabotovala, až se jí podařilo za mohutného potlesku ODS a pravicových médií dílo dokonat. Jistě, mnozí namítnou i dnes, že Špidla byl slabý vůdce a komunikátor, jenomže cíle strany, jejíž jedna část se rozhodla podrážet svému lídrovi nohy, kde to jen šlo, by nezkomunikoval nikdo. Je typické, že Grosse, který by se v normální slušné demokracii už dávno musel odporoučet, titíž lidé drží. Strana je, jak se říká, semknuta za svým vůdcem.
Proč? Inu proto, že v případě Grosse strana rozumí, o co jde. Přeci se nenecháme od moci odstavit lidovci nebo odéeskou kvůli něčemu, v čem jsme namočeni všichni a co až dosud bylo jakýmsi nepsaným tmelem všech politických bratrstev napříč politickým spektrem? Tak takové pokrytectví, to prosím ne!
V případě Špidly se kolegové politici nemuseli takovou složitou „morální“ volbou zabývat. Vždyť ten nešťastník byl opravdu slušný! Zcela evidentně nekradl, pracoval 18 hodin denně, a to, co říkal, myslel většinou vážně! Například to, že je sice nutné postupně reformovat státní finance, abychom splnili maastrichtská kriteria, pro přijetí eura ale také zachovat sociální stát. Nebo, že je nutné bojovat s korupcí a přijmout do konce volebního období nezbytné zákony. Možná kdyby byl zůstal, nakonec by se do parlamentu dostal i přísný zákon o střetu zájmu, připravený Josefem Zieleniecem a Transparency International, podle nějž musí vyplňovat majetková přiznání i příbuzní politiků, a který by se vztahoval i na komunální a krajskou sféru.
Něco takového Stanislav Gross jistě prosazovat nebude. Už naznačil, že zákon bude zbaven pasáží pro politiky nebezpečných. I proto nakonec premiér nejspíše současný karambol politicky přežije.
Spokojeni mohou být i ti komentátoři, kteří o Špidlovi sarkasticky mluvili jako o dědictví éry Václava Havla, jako o člověku, k němuž se upínaly naděje společenství posměšně nazývaného „Pravda a láska“. Tito tvrdí zastánci realismu a zaručeně „standardních“ cest by nyní měli být spokojeni. V čele státu je politik, který by kdekoliv na Západ od nás neuspěl ani jako rozvodový právník, ale u nás „si to pohlídá“. Pokud snad ne, bude nahrazen někým podobným, kdo si to už pohlídal a tudíž v budoucnosti pohlídá ještě lépe.
Literární noviny – 21. 2. 2005