Je něco shnilého v republice české. Před očima občanů se odvíjí divadelní hra, která si nárokuje být velkým politickým dramatem, ale jak obsazení dramatu, tak herecké výkony hlavních protagonistů jsou tak slabé a nevěrohodné, že se lze jen těžko ubránit pocitu, že ve skutečnosti jde o špatně secvičené představení ochotníků.
Nevěrohodnost předváděného kusu má několik důvodů. Tak především není úplně jasné, proč se štvanice na premiéra Stanislava Grosse spustila právě nyní. Údajně je prý vše náhoda; média se jen znovu dotázala na delší dobu známé pochybnosti obklopující financování premiérova bytu, a premiér se tentokrát hloupě zapletl. Novináři dokonce připouštějí, že kdyby Gross odpověděl stejně mazaně jako jeho kolegové („půjčili mi přátelé, kteří nechtějí být jmenováni“), žádný skandál by se nekonal.
Problém s tímto vysvětlením spočívá v tom, že hon na Grosse se spustil už v okamžiku, kdy se ujal vlády, a plynně navázal na obrovský politicko-mediální tlak, který pomohl udolat Grossova předchůdce Vladimíra Špidlu. Zatímco v případě Grosse fungovaly jako spouštěče „skandálů“ například neobratná personální politika (Přibyl), nebo „šokující objevy“ o možném minulém zneužívání pravomocí (Mlýn), a naposledy pak byt zakoupený již v roce 1999, Špidla byl naopak pod tlakem neustále. Své odpůrce dráždil tento „nekomunikativní politický autista“ především proto, že měl principy a nedalo se na něj nic najít. Nakonec mu to nebylo nic platné.
Pochybnosti obklopující Grossovy finance, a zejména pak podnikání jeho ženy, jsou jistě pádným důvodem k otázkám, zda má takový politik vést zemi. Jenomže se nelze úplně zbavit neblahého pocitu, že protože jsou sociálně demokratické vlády pod enormním tlakem už od zvolení Václava Klause prezidentem, skuteční režiséři dramatických kusů nejsou veřejnosti známi a nehrají s námi otevřenou hru. Vrcholem pak je, že se do role soudců nyní pasovali politici, kteří měli být spolu s premiérem na lavici obžalovaných.
Poslední dějství naší hry se spustilo den poté, co si podle médií spolu zašli na tenis čestný předseda občanských demokratů a prezident země Václav Klaus, předseda ODS Mirek Topolánek, a předseda lidovců Miroslav Kalousek. Lidovecký předseda od té doby vystupuje v roli arbitra politické slušnosti (znepokojuje ho morální profil premiéra), který ovšem nechce zničit vládní koalici (ctí nadevše dohody), zatímco prezident nám až ze Saudské Arábie začal vzkazovat, že jsou v ohrožení stabilita a dobrá pověst země.
Nelze se tedy divit, že se režii upadajícího dramatu rozhodli vzít do rukou pevně sociální demokraté a lidovcům vzkázali, že o jejich herecké angažmá už nemusí být zájem. Vědí též, že pokud nedostanou zákeřný zásah do levoboku od komunistů, moc velkou roli si nezahraje ani pan prezident—ač by tak rád.
Pokud by totiž Gross vyměnil lidovecké ministry, a KSČM by odmítla spolupracovat s ODS a lidovci na vyvolání hlasování o nedůvěře vládě, prezident by se vůbec nedostal k ústavnímu slovu. Jeho varování, že by nejmenoval premiérem nikoho, kdo by nabízel jen menšinovou vládu, by mohla mít jakousi váhu jen v případě, že by nejprve padla vláda. Což se stát vůbec nemusí.
Nejvíce tratit by tak nakonec mohli právě lidovci—a to nejen personálně. Nejenže je jejich role morálních soudců nevěrohodná, pokud mají v čele Kalouska, ale navíc jenom posilují svou pověst nespolehlivých partnerů. Veřejnost už po pádu Klausovy vlády v roce 1997 ukázala, že jí takové chování nelíbí.
Právo – 21. 2. 2005