Ať už byly příčiny kauzy jménem „podnikání manželky a byt Stanislava Grosse“ jakékoliv, skutečností je, že pozice premiéra je neudržitelná. Na tom nezmění nic premiérova nařčení na adresu médií či politických nepřátel, že jde o cílenou štvanici. Nepomohou mu ani jisté pochybnosti, které mají o příčinách a cílech tažení proti němu, jakož i o morálním profilu jeho dnešních politických soudců, někteří analytici. Premiér prostě obvinění vznesená proti své osobě neustál: zapletl se do těžko uvěřitelných „vysvětlení“ a arogantních odpovědí, téměř zcela ztratil politickou důvěryhodnost.
I kdyby Stanislav Gross nakonec zůstal ve funkci premiéra i předsedy sociální demokracie, nemůže věrohodně zaštítit jakýkoliv politický program, který by ČSSD mohl případně uchránit od zdrcující porážky v příštích volbách. Až do konce volebního období by byl pod palbou médií a politických protivníků, což by zcela zastínilo skutečnost, že Česká republika na tom není po téměř sedmi letech vlády ČSSD zdaleka tak zle, jak to líčí opozice, a že by se relativní úspěchy země daly za normálních okolností docela dobře využít ve volební kampani.
Je do jisté míry pochopitelné, že se ČSSD okolo Grosse semkla. Každému, kdo má jen trochu vyvinutý smysl pro spravedlnost, musí sice na jedné straně připadat jako odsouzeníhodné nesrovnalosti obklopující finance Grossovy rodiny, ale zároveň musí vzbuzovat jisté rozhořčení politické a mediální standardy, které se v kauze uplatňují. Vždyť do role hlavního politického soudce se bohorovně pasoval politik, na něhož by oko české investigativní žurnalistiky mělo být upřeno přinejmenším stejně ostře jako na Grosse. A v roli hlavního politického arbitra vystupuje prezident, jehož vlastní strana se v roce 1997 rozštěpila kvůli finančním skandálům, jež nikdy nebyly řádně vysvětleny.
Jenomže tyto argumenty mají jen malou váhu v situaci, kdy jde o hlasy voličů. Ti vnímají situaci dosti jednoznačně a je bláhové se domnívat, že se jejich názory na Grosse (a potažmo na ČSSD s Grossem v čele) výrazně změní—a to i kdyby Gross s podporou strany skandály „ustál“. ČSSD si tak ve své současné nerozborné podpoře Grosse počíná stejně sebevražedně, jako si počínala ve své rozhádané nejednotě v době vlády Vladimíra Špidly.
ČSSD si ještě může zachránit tvář a zůstat i po příštích volbách silnou stranou jen v případě, že Gross odejde jak z funkce premiéra, tak šéfa strany, a bude nahrazen věrohodným politikem. Každý, kdo sleduje ČSSD zvenčí, přitom ví to, co si možná neuvědomují členové strany: tímto politikem nemůže být Zdeněk Škromach. Nejenže nemá potřebně charisma, ale jak ukázala jeho nedávná mediální vystoupení, není důstojným soupeřem pro politické oponenty. Navíc by jeho tendence spoléhat na případnou spolupráci oslabené ČSSD s pevně sešikovanými komunisty zavlekla ČSSD do izolace a politické zkázy.
Je také otázkou, jakou hru Škromach hraje. On i jeho podporovatelé se sice pevně postavili za Grosse, ale zároveň se z tohoto koutu ČSSD začaly šířit zvěsti, že Bohuslav Sobotka, kterého Gross chtěl na pozici prvního místopředsedy, se v současné krizi nezachoval dostatečně loajálně. Pokud by se kvůli své „loajalitě“ stal prvním místopředsedou nakonec Škromach, není vyloučeno, že by to byl jen jeho první krok v nástupu proti Grossovi a k převzetí strany.
Gross by tak mohl prokázat ČSSD tu největší službu, kdyby ještě využil svého zbývajícího vlivu k tomu, aby nejvyšší pozici ve straně předal někomu, jako jsou Sobotka nebo Lubomír Zaorálek—tedy věrohodným, moderním sociálním demokratům, kteří se mohou argumentačně kdykoliv poměřit s předáky ODS. Pokud už Gross nebude mít dost sil výměnu stráží kontrolovat, měl by takový vývoj být v zájmu „zdravého jádra“ strany—pokud ještě takové jádro existuje. V opačném případě se na levici můžeme na mnoho let dopředu rozloučit se silnou ČSSD.
Právo – 3. 3. 2005