Poslanecká sněmovna schválila v únoru zákon, na jehož základě by měly být odškodněny částkami 30 až 150 tisíc korun oběti sovětské okupace z let 1968 až 1991. Zákon se ještě bude projednávat v Senátu.
Málokdo by si asi dovolil argumentovat, že si oběti sovětské okupace odškodnění nezaslouží. V diskusi o tomto problému se ale bohužel vytratila jeho podstata. Tou je skutečnost, že zabíjení, mrzačení, znásilňování nebo jiného poškozování našich občanů se nedopustila Česká republika (či Československo), ale Sovětský svaz (popřípadě vojáci armád Polska, Německé demokratické republiky, Maďarska a Bulharska).
Je pochopitelné, že například oběti komunistického režimu odškodňuje český stát. Československo bylo prakticky jediným státem ve východní Evropě, kde si občané komunisty svobodně zvolili, a kde jim demokraticky zvolený prezident a demokratické strany předali bez krveprolití moc. Lze tedy vytvořit morální i právní konstrukci, podle které je dnešní český stát– jež s plnou právní kontinuitou navázal na ten československý (a to jak v jeho komunistické, tak v jeho polistopadové podobě)–odpovědný za odškodnění obětí zvůle orgánů státu v minulosti.
Oběti okupační mocnosti
Jenže oběti sovětské okupace nebyly oběťmi zvůle československého státu. Argument, že je třeba oběti odškodnit, protože stát, který se zavázal zaručit svým občanům bezpečí, svůj závazek v roce 1968 nesplnil, je dvousečný a slabý. Kdyby se stát vojensky postavil proti obrovské vojenské přesile, odškodňovali bychom dnes desetitisíce rodin zabitých. Není také jasné, jak mohl přepadený stát, bez spojenců a tváří v tvář obrovské přesile, okupantům v násilí zabránit.
Poškození občané byli v prvé řadě oběťmi okupační mocnosti, nikoliv oběťmi selhání československého státu. Bylo by snad možné vytvořit krkolomnou právní konstrukci, podle které by stát měl být odpovědný za oběti okupace poté, co byla schválena (i když pod nátlakem) československými komunistickými předáky. Oběti prvních dnů invaze ale byly pouze a jenom oběťmi agresorů.
I kdybychom ale přijali tezi, že československý stát své občany důsledně neochránil, nabízí se ještě stále otázka, proč politici ODS, kteří s iniciativou přišli, jakož i zákonodárci, kteří jim zákon pomohli schválit, spíše nenavrhli, aby česká vláda požadovala alespoň část odškodnění od Ruska coby legitimního nástupce Sovětského svazu?
Nabízí se také otázka, zda lze—jak se to občas děje–oběti sovětské okupace srovnávat s bojovníky proti fašismu a komunismu, kteří byli kvůli své odbojové činnosti zavražděni, popraveni či žalářováni. Většina obětí sovětské okupace nebyla—při nejlepší vůli—aktivními odbojáři. Byli to lidé, kteří byli v nesprávný čas na nesprávném místě, když stejně jako statisíce dalších občanů přišli do ulic protestovat proti okupaci.
Nelze se nezeptat, zda nejsou oběti sovětské okupace odškodňovány českým státem proto, že naši politici nemají odvahu tento požadavek vznést vůči Rusku a dalším státům, které se invaze v srpnu 1968 účastnily. Politici ODS nezmeškají jedinou příležitost, aby nenakopli Evropskou unii, jejíž bohatší státy nám bez donucení, ze solidarity, poskytují nemalou finanční a další podporu. Jejich hájení národních zájmů ale rychle pohasne, když by se měli stejně arogantně chovat k (arogantnímu) Rusku. Ani prezident Klaus, který se oslaví konec 2. světové války v Moskvě, se jistě nezeptá svého přítele Putina, zda nám Moskva uhradí částky určené k odškodnění obětí sovětské invaze.
Snímání odpovědnosti
Tím, že se odškodnění ujal český stát, přijímá nejen historickou odpovědnost za něco, co jeho historickou odpovědností není, ale také jakoby snímá odpovědnost z okupantů. Kdyby stát jedním dechem řekl, že odškodní oběti invaze, ale bude celkovou částku tvrdě vymáhat od Ruska (popřípadě dalších zemí, které nás okupovaly), bylo by vše srozumitelnější.
To se ovšem neděje. Gesto, které je na jedné straně hezkým příkladem solidarity s postiženými spoluobčany, je tak zároveň příkladem jisté zbabělosti. Je navíc ve smutném kontrastu s tristní finanční situací mnohých bývalých disidentů (dnes v mnoha případech důchodců), kteří režimu aktivně odporovali. Na ty se ovšem dnešní politici často dívají skrze prsty.
Lidové noviny – 8. 3. 2005