Odmítnutí prezidenta Václava Klause jmenovat soudci soudní čekatele, kterým ještě není 30 let, rozproudilo mimo jiné i debatu o tom, zda jsou takové věkové hranice pro výkon některých povolání oprávněné. Zajímavé na této debatě je zejména to, že se jednostranně vztahuje ke způsobilosti mladých lidí, nikoliv ke způsobilosti lidí starých, třeba samotného prezidenta.
Někteří psychologové nám vysvětlují, že k výkonu povolání soudce je zapotřebí duševní dospělosti a zkušeností, které se prý před třicítkou jen těžko dají získat. Proč je tou hranicí právě třicítka a nikoliv třeba devětadvacítka, je zřejmě výsledkem důkladného vědeckého bádání.
Přesto se vtírají pochyby. Je například snadno pochopitelné, proč mladí lidé nabývají některých práv, až když je jim 15 let, a proč nabývají většiny práv dospělých, až když jim je 18 let. Je ale těžko pochopitelné, proč člověk, který se může v osmnácti letech ženit či vdávat, bojovat jako voják za svou vlast, nabývat majetku, podnikat, nebo mít aktivní volební právo, nemůže po dalších dvanáct let vykonávat soudcovské povolání, i když získal potřebnou odbornou kvalifikaci. Přitom jsou mladí lidé považováni za dostatečně zralé na to, aby mohli od věku 21 let být voleni do některých politických funkcí, například do Poslanecké sněmovny a místních i regionálních zastupitelstev, v nichž mohou rozhodovat o osudech nás všech.
Víme, že platí i jiné věkové hranice. Například senátorem a prezidentem se může stát jen osoba starší čtyřiceti let. Ani tato věková hranice není snadno vysvětlitelná psychologickými teoriemi. Stejně jako rozhodnutí, že soudcem se nemůže stát nikdo, komu není 30 let, je i stanovení minimální věkové hranice pro senátory a prezidenta v podstatě jen arbitrárním politickým rozhodnutím.
Jestliže ale existuje v politice a státní správě tolik věkových omezení pro „mladé“ lidi, nikdo by se nemohl divit, kdyby se mladí lidé začali tázat, zda by neměla existovat omezení i na opačné straně věkové škály. Je přece známo, že zhruba od třicítky mozkové buňky lidí začínají odumírat, po padesátce dochází k viditelnému fyzickému chátrání, které je v mnoha případech doprovázeno chátráním duševním (například schopností si pamatovat nebo se učit nové věci). Stárnutí bývá navíc v pozdějším věku často doprovázeno jistou infantilitou, která duševní dospělost připomíná už jen vzdáleně. Soukromé firmy to dobře vědí, a i proto je starší člověk hůře zaměstnatelný.
Zákonem je stanoven věkový limit pro odchod nepolitiků do důchodu. V politice ale evidentně platí jiná logika. Politici, kteří tak rádi stanovují různé věkové limity pro lidi mladé, by jistě odmítli stanovení věkové hranice pro politický důchod jako diskriminující opatření. Argumentovali by, že chřadnutí z důvodu věku je individuální; neschopnost být před třicítkou soudcem, či před čtyřicítkou senátorem nebo prezidentem, ale klidně stanoví zákonem v podobě kolektivního zákazu.
Kdyby mladí lidé používali stejnou logiku, mohli by cynicky tvrdit, že vydržovat si staré politiky je vysoce neekonomické, protože tito skvěle placení zaměstnanci nás všech jsou ve vyšším věku například často nemocní. Mohli by také argumentovat, že staří politici nerozumí novým trendům, nechápou, co se okolo nich ve světě děje a brzdí tak dynamický rozvoj. Ti zlomyslnější by mohli použít jako příklady oba polistopadové prezidenty. Jeden z nich byl často nemocný, ten současný se zdá být stále více zmaten tváří v tvář procesu globalizace. V poslední době se navíc neustále něčeho bojí—například evropské integrace, kterou většina mladých lidí naopak vítá.
Ale vážně. Výše napsané ukazuje, že zdánlivě logicky znějící argumenty lze učinit jak v případě věkových omezení pro lidi mladé, tak v případě omezení pro lidi staré. V praxi jsou však taková omezení povětšinou jen uplatněním principu „kolektivní viny“ svého druhu.
Schopnost vykonávat tu kterou profesi by prostě měla být od okamžiku formálního nabytí dospělosti posuzována především individuálně. To, že se dnes většina omezení v práci pro stát vztahuje na „mladé“, zavání diskriminací ze strany těch, kteří převážně dělají politiku—tedy lidí starších.
MF Dnes – 23. 3. 2005