Zdá se, že výsledky nadcházejícího sjezdu České strany sociálně demokratické mohou být jen dvojího druhu: špatné nebo horší než špatné. Pokud strana, rozezlená neprincipiálním jednáním lidovců, zvolí do svého čela Stanislava Grosse, kterého tím potvrdí ve funkci premiéra, bude to nejkratší cesta na politická jatka, kde práci řezníka vykoná při volbách ODS. Pokud zvolí do čela Zdeňka Škromacha, budou to jatka dvojnásobná. Nejprve dusivé sevření komunistů, později volební poprava v rukou ODS.
V tomto kontextu je šokující, jak politici, uzavření v ghettech svých klubů a grémií, dokážou ztratit kontakt s realitou do takové míry, že jsou ochotni hnát zavedenou politickou stranu na porážku a přitom jsou schopni se navzájem přesvědčovat, že si počínají racionálně. V případě ČSSD jsme svědky nebývalého politického autismu. V psychiatrické literatuře je autismus definován jako porucha, kterou charakterizují výrazné nedostatky v komunikaci a sociální interakci, jež se projevují propadáním do světa fantazie a nenormálním chováním.
Nepřijatelnost Grosse nespočívá v tom, že by mu bylo dokázáno porušení zákona. Spočívá v tom, že se premiér svým vystupováním v očích veřejnosti naprosto znevěrohodnil. Politika je v tomto směru krutá: řídí se percepcemi.
Ačkoliv Grossovi nebylo dokázáno, že něco ukradl nebo se nechal zkorumpovat,
a ačkoliv nebylo dokonce ani dokázáno, že obchodní společnice jeho manželky skutečně přímo provozuje nevěstinec, realita je taková, že politicky těžce otřesený premiér může vést svou stranu jen k drtivé volební porážce. A nepomůže mu ani nejlepší reklamní agentura na světě.
Zdeněk Škromach je zase typem politika, který od ČSSD spolehlivě odpudí všechny moderně smýšlející voliče—a to dokonce i v případě, že by se nakonec neopíral o KSČM. Je typickým představitelem toho, co se ve Velké Británii dnes pohrdlivě označuje jako „old Labor“. Tedy stará, zprofanovaná levice. Nepomohou mu příliš ani poukazy na to, že v Čechách je situace jiná, něž v ekonomicky silnější Británii. I v České republice by v případě jeho nástupu do čela strany zůstala ležet ladem velká skupina středových voličů, kteří nemají v současnosti koho volit, protože jsou proevropští a solidární s druhými. Děsí je ekonomický radikalismus občanských demokratů a odpuzuje je morální pokrytectví lidovců.
Kdyby byla ČSSD schopna racionálního uvažování, stačilo by přitom ke zlepšení jejího postavení poměrně málo: volba takového předsedy a zbytku stranického vedení, kteří nebudou ve veřejnosti vyvolávat odpor. Takových politiků je přitom v ČSSD několik: Lubomír Zaorálek, Bohuslav Sobotka, Petra Buzková, ale také třeba senátorka Alena Gajdůšková nebo předsedové některých krajských organizací. S věrohodnou, komunikativní osobností v čele (kterou by ovšem nesměli okamžitě začít sabotovat nespokojenci) by mohla ČSSD konečně využít skutečnosti, že se zemi pod jejím vedením hospodářky začalo neobyčejně dařit.
Namísto takového principiálního řešení se ovšem nejspíše dočkáme něčeho politicky velmi umatlaného, smysl čehož nám pak budou teoretici ČSSD pracně a neúspěšně vysvětlovat, zatímco ODS si bude mnout ruce. V této souvislosti není na škodu připomenout, že zatímco absurdní dění v ČSSD plní první stránky novin, dochází v ODS, téměř nepozorovaně, k nejdůležitějšímu politickému vývoji posledních let: strana hledá cestu k proevpropským voličům a naznačuje, že umožní schválení euroústavy. Tím by vyrazila z rukou Grossovi či Škromachovi i ty úplně poslední politické zbraně, které tito dva snad ještě mají.
24. 3. 2005