Kdo zastaví Klause

Den po zvolení Václava Klause prezidentem v březnu 2003 jsem v článku pro Hospodářské noviny napsal:
„Zvolení Václava Klause prezidentem zásadním způsobem změní českou
politicko-mocenskou mapu…Kritici Václava Havla rádi poukazovali na to,
že Hrad v jeho podání je zdrojem moci, která soupeří s politickými
stranami. Ve skutečnosti havlovský Hrad byl především Havel sám,
podporovaný velmi volným společenstvím přátel a sympatizantů, kteří
byli bez nějaké vnitřní organizace rozeseti v celé společnosti,
většinou ale mimo politické strany. Takový Hrad měl vliv, ale neměl
skutečnou moc, která by mohla soupeřit s politickými stranami.

Hrad Václava Klause může být skutečnou politicko-ekonomicko-mediální
mašinérií, do níž bude patřit nejen hradní Občanská demokratická
strana…Nový Hrad má na své straně TV Nova (tedy víceméně i televizi
Prima), některé noviny, jakož i vlivné finanční a podnikatelské
subjekty. Ve srovnání s tímto vznikajícím Hradem je ten Havlův lehkou
vahou…Nyní bude, navzdory ujišťování nového prezidenta o jeho
nadstranickosti, sídlit prodloužená ruka jednoho stranického
sekretariátu přímo na Hradě a chapadla tohoto Hradu mohou zasahovat
téměř všude. V podobě tohoto Hradu mohou politická a ekonomická
bratrstva, která byla po porážce ve volbách v roce 1998 částečně
zatlačena do defenzívy, získat nové institucionální zastřešení.“

Dva roky po zvolení Klause se tento chmurný scénář naplňuje. Prezident
krok za krokem testuje, kam až může rozšířit svou moc a svůj vliv,
využívajíc jisté mlhavosti české ústavy. Kroky a prohlášení, za které
by se na hlavu jeho předchůdce snesla v médiích lavina kritiky, mu
procházejí téměř bez povšimnutí.

Stačí připomenout jeho vyjádření o tom, že by za žádných
okolností nejmenoval menšinovou vládu a že nemusí přijmout demisi nebo
odvolání ministrů. Nebo jeho nedávné odmítnutí jmenovat soudci soudní
čekatele, kterým ještě není 30 let. Nemluvě o tom, že se prezident o
politické situaci nepokrytě vyjadřuje jako šéf opozice, nebo že šíří ve
světě své euroskeptické názory, které jsou v přímém rozporu s oficiální
zahraniční politikou vlády.

V rozhovoru pro časopis Time například nedávno tvrdil, že nám
(rozuměj Čechům) připomíná Evropská unie RVHP. Své názory, které jsou v
evropské politice považovány za extrémní, tak vydával za názory svých
spoluobčanů navzdory tomu, že v referendu o přistoupení k EU hlasovalo
78 procent lidí pro vstup. A navzdory tomu, že je i nyní je většina
občanů pro přijetí evropské ústavy.

Do politicky a ústavně rozpínavého prezidenta, který si je tak
jist sám sebou, že se už ani nebojí veřejně přijít na narozeniny
trestně stíhaného Vladimíra Železného, se nakonec pustili alespoň jeho
tradiční odpůrci. Senátor Pavel Bárta dokonce v minulém roce navrhoval,
aby Senát obvinil prezidenta z velezrady v souvislosti s průtahy při
Klausově navrhování kandidátů na pozice ústavních soudců. Poslankyně
Táňa Fischerová zase nedávno v novinovém rozhovoru řekla: „Když sleduju
Klause… Na Hradě vidím takovou jednu síť a v ní sedí on – křižák.
Čeká, co kolem poletí, a pak chytá. Pořád po nás zkouší lapnout. A s
tímhle pocitem v zádech se hrozně těžko pracuje.“

Někteří političtí analytici varují před snahami Klause vytvořit
poloprezidentský systém. Zatím se ale Klaus nepokouší přeměnit ústavní
systém ve svůj prospěch s pomocí ústavních dodatků. Posun v jeho
pravomocech se děje spíše de facto než de jure.
On sám si na ústavu výrazně nestěžuje; vadí mu snad jenom rigidní
mechanismus, který je potřebný k vyvolání předčasných voleb.

Ví totiž velmi dobře, že po příštích volbách, v nichž by se ODS mohla
dostat do pozice, v níž bude kontrolovat všechna patra české politiky,
bude mít k ústavním změnám dost příležitostí. Ve skutečnosti je ale
nejspíš nebude potřebovat; vliv Hradu se bude automaticky měnit v moc,
pokud bude ve Strakově akademii dominovat strana, která bude s
prezidentem úzce spolupracovat.

Lze se mu postavit?

Reálná moc rozpínavého prezidenta bude tedy do značné míry
záviset na výsledku příštích voleb. Pokud by dopadly tak, jak
momentálně předpovídají průzkumy veřejného mínění, může v České
republice skutečně za určitých okolností vládnout Klaus. Tedy politik,
který je ústavně neodpovědný.

Před volbami se samozřejmě ještě může leccos stát, jenomže
politické síly, které by nástupu ODS a Klause mohly zabránit, si zatím
nepočínají příliš nadějně. Přesto není možné vyloučit, že se za
určitých okolností—například v případě, že budou učiněny některé
personální změny ve vedení—může alespoň částečně vzpamatovat sociální
demokracie. I jen mírný nárůst jejích preferencí, řekněme na 20
procent, by znamenal, že ODS nebude nejspíše schopna vytvořit vládu jen
s lidovci.

Každý zřetelnější nárůst preferencí ČSSD je doprovázen nejenom jistým
poklesem popularity komunistů, ale také ODS, neboť evidentně existuje
skupina voličů, kteří přebíhají mezi ODS a ČSSD. Věrohodnější vedení
ČSSD, spolu s větší semknutostí strany, by mohlo při současných velmi
slibných hospodářských výsledcích lákat především ty voliče, kterým
vadí jak ekonomický radikalismus ODS, tak—a to především—její
euroskepse.

Pokud by ČSSD zabránila svými volebními výsledky přinejmenším tomu, aby
bylo možné vytvořit většinovou koalici ODS a KDU-ČSL, mohla by být
jediným možným koaličním partnerem ODS za určitých okolností nakonec
jen ona. Nebo by mohla být alespoň schopna držet v šachu menšinovou
vládu vedenou ODS.

Scénářem koaliční vlády ODS s lidovci by ale také otřásl vstup
jakékoliv mimoparlamentní strany do Poslanecké sněmovny. Největší šance
toho dosáhnout mají Strana zelených a nějaký nový, nebo staronový
liberální subjekt, který by nahradil upadající Unii svobody. Aby se tak
stalo, museli by ovšem jak Zelení, tak liberálové nejprve ukončit
malicherné vnitřní spory a nabídnout viditelnou alternativu. Jak
ukazuje příklad Čtyřkoalice, která dosáhla výborných volebních výsledků
v senátních a regionálních volbách v roce 2000, a v průzkumech
veřejného mínění vedla ještě několik měsíců před svým rozpadem, voliči
oceňují schopnost politiků se domluvit a jednat jednotně.

Oba subjekty by také musely jasněji deklarovat, oč jim v police jde. Ve
vztahu ke Klausovi pak zejména ochotu spolupracovat na omezování růstu
jeho moci.
Prezident je sice populární, ale neznamená to, že si většina občanů
nezbytně přeje, aby ústavně nekontrolovatelný prezident de facto
vládnul. Důležitá by byla zejména důsledná politická práce, která by
zabránila Klausově znovuzvolení—ať už jeho volba proběhne v parlamentu
nebo s pomocí lidového hlasování.

Pravděpodobnější je, že prezidenta bude znovu volit parlament. Přímá
volba prezidenta je nyní jen málo pravděpodobná, protože k jejímu
prosazení by bylo zapotřebí ústavní většiny. ODS, která byla dlouho
proti přímé volbě, s ní nakonec souhlasila na podzim roku 2002 jen
proto, že ji naprosto účelově viděla jako způsob, jak zvolit
prezidentem právě Klause. Když ale Klause dokázala do prezidentské
funkce prosadit s pomocí parlamentu, nadšení pro přímou volbu stejně
účelově vyprchalo. Čím jistější si ODS bude, že Klaus může být opět
zvolen parlamentem, tím méně bude spolupracovat při prosazování volby
přímé. Snazší by to samozřejmě bylo při jejím výrazném volebním
úspěchu.

Na druhou stranu Klaus nemůže při příští prezidentské volbě znovu
spoléhat na komunisty. Ti si evidentně uvědomují, že to se svojí
opoziční spoluprací s ODS v minulých letech přehnali. Navíc Klaus se
vůči komunistům v nedávné minulosti několikrát vymezil, když například
řekl, že by nejmenoval menšinovou vládu ČSSD s podporou KSČM.

Kam kráčí ODS?

Růst Klausovy moci ovšem může narazit i na vývoj v jeho vlastní straně.
V současnosti ODS Klause ještě stále potřebuje, protože nemalé procento
voličů volí ODS kvůli Klausovi. Jenomže po vyhraných volbách by pro ODS
bylo politicky sebevražedné, kdyby jen slepě kopírovala Klausovu
rostoucí eurofóbii a autokratické tendence. Být opoziční stranou je
něco jiného, než být stranou, která má odpovědnost za chod země, jež je
členem EU. Možným zdrojem sporů tak mohou být například prezidentovy
snahy zasahovat v zákulisí do chodu vlády, v jejímž čele by ODS
případně stála.

Pro Mirka Topolánka i další předáky strany by po vyhraných
volbách bylo politicky nevýhodné, kdyby vzniknul dojem, že je ODS jen
prodlouženou rukou Klause. ODS se bude alespoň v některých oblastech
nucena proti Klausovi vymezit. Jenomže s Klausem lze nesouhlasit jen
jednou. Jakmile bude mít pocit, že byl veřejně pokořen nějakým
rozhodnutím „své“ vlády, přejde do protiútoku.

Hodně bude tedy záviset na tom, zda se Klausovi a ODS podaří najít
zákulisní způsob spolupráce, který by jak Hradu, tak ODS dovolil si
dopřát občasného veřejného nesouhlasu jednoho s druhým, zatímco většina
jejich kroků bude ve skutečnosti koordinována. Vzhledem k tomu, že
Klausův Hrad i ODS pojí společné zájmy, které mají své kořeny ještě v
době Klausova premiérství, lze se domnívat, že obě strany udělají vše,
aby se zbytečně nerozhádaly.

A co občané?

Je těžké předvídat, jak by se k mocenské ose začínající Hradem a
pokračující přes vládu vedenou ODS, parlament s převahou ODS, 13
regiónů vedených ODS, až do většiny radnic velkých měst kontrolovaných
ODS postavili občané. Poslední velká občanská revolta se konala v
souvislosti s děním v České televizi na konci roku 2000. Je
pravděpodobné, že pokud bude ODS po volbách v dostatečně silné pozici,
zkusí na ČT opět zaútočit a dostat ji buď pod kontrolu nebo ji
zprivatizovat.

Problémem tentokrát může být skutečnost, že občanská veřejnost
by čelila mnohem jednotnějšímu politicko-mocenskému bloku, než tomu
bylo v dobách opoziční smlouvy. Tehdy se někteří předáci ČSSD, která v
zemi vládla, přidali na stranu televizních rebelů a občanské
veřejnosti. Tentokrát by populární prezident nejspíše pomáhal
dominantní ODS projevy občanské nespokojenosti tlumit.

Nicméně pokud by si Klaus počínal stále více autokraticky, a navíc ve
zřejmém rozporu s proevpropským cítěním většiny populace, může jeho
popularita postupně klesat. Navíc i tak zdatný politický stratég, jako
je Klaus, nakonec udělá ve svém populistickém tažení nějakou chybu.
Česká veřejnost je ve své přízni vrtkavá, jak koneckonců naznačuje
radikální změna jejích postojů ke Stanislavu Grossovi. Jde nepochybně o
jistou politickou nedospělost: politiky, které veřejné mínění vynese až
na vrcholek popularity, veřejnost také ráda a snadno zatracuje.

Role médií

Klausovi v současnosti mnohé projde zásluhou médií. Jejich fascinace
Klausem má svůj původ už na začátku 90. let. Současný prezident je
mediálně vděčnou postavou už proto, že se nebojí silných názorů.
Klausovské příběhy se médiím dobře prodávají.

Skutečnost, že na Klause není uplatňován stejně kritický metr jako na
jiné politiky, o minulém prezidentovi nemluvě, mu samozřejmě velmi
usnadňuje jeho snahy ovládnout českou politiku. Klausův Hrad navíc
zvolil velmi agresivní mediální politiku, jejíž protagonisté—Klausovi
nejbližší spolupracovníci—přecházejí do mediálního protiútoku pokaždé,
kdy je prezidentovi „ubližováno“. Ve spojení s vlivnými proklausovskými
komentátory, kteří jsou rozeseti ve všech předních médiích, dokáže tato
„úklidová četa“ rychle zatlačit do defenzívy většinu kritiků.

I proto bude v příštích letech nesmírně důležité, aby
existovaly sdělovací prostředky, které budou skutečně nezávislé a
nenechají se zahnat do defenzívy ani pod spojenou těžkou palbou Hradu,
vlády i parlamentu (v nichž bude nejspíše dominovat ODS), a
proklausovských tvůrců veřejného mínění. Pokud by Klaus a jeho spojenci
ovládli z větší míry nejen politický ale i občansko-veřejný prostor,
může být v ohrožení samotná demokracie. Vzhledem k tomu, že největší
soukromá elektronická média jsou kontrolována finančními skupinami,
které ke Klausovi neměly nikdy daleko, a že některé deníky jdou, z
různých důvodů, Klausovi takříkajíc „na ruku“, je pravděpodobné, že
bude mít před sebou česká demokracie v příštích letech těžké časy.


Literární noviny č. 13 – 28. 3. 2005

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..