Komunistická strana Čech a Moravy tvrdí, že je v podstatě standardní demokratickou stranou, která spolu se sociální demokracií reprezentuje zájmy české levice. I proto se komunisté veřejně pohoršují například nad zákazem koaliční spolupráce s nimi, který ČSSD znovu potvrdila na svém nedávném sjezdu.
Jestliže ale KSČM chce být považována za standardní stranu, hájící zájmy voličů nalevo od ČSSD, musela by nejprve ukázat, že je schopna standardního, politického jednání—tedy jednání, které se odvozuje od určitých ideových východisek. Nikoliv tedy pouze od cynických úvah, na jejichž konci lze vždy znovu najít formulku, „čím hůře, tím lépe“.
Ať už si myslíme o vládě vedené Stanislavem Grossem cokoliv, za současných okolností by takovým standardním jednáním bezpochyby byla tichá podpora vlády ČSSD. Pokud totiž KSČM pomůže vládu odvolat, umožní buď rychlý nástup pravice k moci, nebo vyvolá těžko řešitelnou ústavní krizi. To první v případě, že by se po pádu vlády podařilo vyvolat předčasné volby, to druhé pak v případě, že vláda padne, ale předčasné volby se vyvolat nepodaří.V obou případech se KSČM dostane do ještě větší izolace, než ve které se již nachází.
Kdyby se konaly předčasné volby, ODS bezpochyby rychle zapomene na to, že jí KSČM pomohla vládu položit. Její volební kampaň se naopak ponese v duchu mobilizace proti KSČM. A pokud ODS nakonec nebude schopna vytvořit vládu jen spolu s lidovci, se žádostí o vytvoření velké (popřípadě tříbarevné) koalice nebo nějaké nové opoziční smlouvy (která by umožnila menšinovou vládu ODS nebo ODS a lidovců) se nakonec—pokud se do sněmovny nedostanou nové strany–bude muset stejně obrátit na ČSSD.
Pokud by k předčasným volbám nedošlo, budeme svědky politických šachů, v nichž pro KSČM nebude místo. Prezident, kterého KSČM pomohla zvolit, v žádném případě komunisty do hry sám nezatáhne. Buď se obrátí znovu na ČSSD, aby mu navrhla premiéra, nebo se pokusí o něco podobného, co udělal Václav Havel v prosinci 1997.
V prvním případě by ČSSD nejspíše musela navrhnout někoho jiného než Grosse. Tak existuje i možnost, jakkoliv malá, že by se pod vedením nového sociálně demokratického premiéra podařilo oživit současnou vládní koalici. Kdyby se to nepodařilo, neměla by případná nabídka KSČM podpořit menšinovou vládu ČSSD už příliš smyslu, protože prezident trvá na tom, že menšinovou vládu nejmenuje. V druhém případě by „úřednická“ vláda možná poskytla ČSSD dostatek času na to, aby se vnitřně částečně zkonsolidovala pod volebním lídrem, kterým by byl nejspíše někdo jiný než Gross.
Tak či onak, KSČM si coby opoziční strana s ODS už zadala více než dost. Při vyslovování důvěry či nedůvěry vládám vedeným ČSSD, hlasování o Špidlových reformách, nebo hlasování o rozpočtech, už se s ODS mnohokrát spojila. Její jednání bylo jakž tak pochopitelné, dokud se jednalo o koaliční vládu většinovou, s účastí pravicových stran. Pomáhat ale svrhnout vládu, která by se po odchodu lidovců a unionistů stala jen vádou ČSSD (navíc s tím, že tak KSČM nejspíše umožní nástup vlády čistě pravicové), by ovšem byl pro voliče jasný signál, že KSČM je stále především strana extrémistická, nikoliv levicová.
Jakkoliv se autor tohoto komentáře domnívá, že už kvůli nepoučitelnosti ČSSD si zaslouží Grossova vláda padnout, je zároveň jasné, že když vláda padne s pomocí komunistů, bude to špatné po všech stránkách. Zároveň je také nutné jasně říci, že pokud by ODS a lidovci otevřeně stáli o to, aby vládu svrhli s pomocí KSČM, nemají žádné právo kritizovat Grosse nebo jiné politiky ČSSD za to, že by případně od KSČM přijali tichou podporu.
Právo – 31. 3. 2005