O konkrétních příčinách současné politické krize v České republice už byly popsány stohy papíru. Na této úrovni je poměrně jasné, že premiér Stanislav Gross jako politik selhal a měl už dávno rezignovat. Selhání jedné politické osobnosti by ale nemělo zastřít skutečnost, že krize má i obecnější důvody. Občas se mluví o krizi celého polistopadového politického establishmentu; mnoho už bylo řečeno o odcizení politiky občanům, o klientelismu či nefunkčnosti politických stran.
Čeho si málokdo všímá, je neuvěřitelná míra licoměrnosti, která v české politice panuje ve vztahu ke Komunistické straně Čech a Moravy. V politicko-stranickém systému České republiky totiž existuje na jedné straně shoda, že s komunisty se nesmí spolupracovat na vládní úrovni, jenže hlavní břímě tohoto „tabu“ dopadá jednoznačně na ČSSD. Ta nemá v důsledku silného postavení komunistů na levici přirozeného koaličního partnera. Ostatní strany na jedné straně neustále varují před nebezpečím spolupráce ČSSD a KSČM, ale přitom dělají vše proto, aby ČSSD do náruče komunistů nahnaly.
Požaduje-li se totiž od ČSSD, aby si s KSČM nezadala, bylo by logické, kdyby ostatní parlamentní strany buď učinily pro ČSSD snazší spolupráci přes politický střed anebo tolerovaly její menšinovou vládu. Poté, co selhal experiment ODS a ČSSD s opoziční smlouvou, která jasně ukázala, že vyšachování KSČM se dálo na úkor politického pluralismu i některých demokratických mechanismů (a navíc napomáhalo klientelismu i korupci), vykročila ČSSD pod vedením Vladimíra Špidly po volbách v roce 2002 přes politický střed.
Cyničtější a méně demokratická ČSSD mohla pohodlně vládnout s komunisty ve většinové koalici, ale v zájmu protikomunistického konsensu raději udělala krok, který jí nemohl nepoškodit v očích levicových voličů a nevyvolat vnitrostranické pnutí. Namísto toho, aby ODS a komentátoři s ODS sympatizující tento krok ocenili, přečetli a vyslechli jsme si za posledních několik let bezpočet komentářů o „nesourodém slepenci“, křehké většině, a zradě těch či oněch politických programů. ODS v této situaci přijala taktiku nulové tolerance!
Nezbývá než se dohadovat, co by kritici ČSSD vlastně doporučili. Opoziční smlouvu číslo 2? Nebo odchod do opozice s tím, že ČSSD má na šanci vládnout čekat až do doby, kdy se komunisté (možná) zdemokratizují? Opakování voleb, dokud nevyhraje ODS? Jinými slovy: namísto toho, aby ostatní nekomunističtí politici a pozorovatelé v zájmu údajně společných, antikomunistických principů ČSSD její roli usnadnili, snažili se mnozí „vládní slepenec“ od začátku odstřelit. Všechny nekomunistické strany zároveň vyloučily, že by tolerovaly menšinovou vládu ČSSD.
Nikterak jim nevadilo, že volební aritmetika po volbách v roce 2002 byla taková, že při vyloučení KSČM z jakýchkoliv koaličních námluv nebylo bez ČSSD možné sestavit většinovou vládu. To jistě dobře ví i prezident; přesto menšinovou vládu odmítá. Jeho postoj je snad ještě pochopitelný, pokud je to jednorázový taktický pokus donutit k odchodu zkompromitovaného Grosse. Pokud je to ale postoj dlouhodobý, napomáhá při současném rozložení sil jenom komunistům. Odhlédneme-li od Grosse, je přeci jasné, že menšinová vláda ČSSD, tolerovaná ostatními demokratickými stranami, je ve snahách marginalizovat komunisty stejně legitimní jako většinová koalice přes politický střed.
Svůj díl odpovědnosti samozřejmě nese i ČSSD. Její politici se už několik let pokoušejí o politickou sebevraždu, a zdá se, že se jim to konečně podaří. Zároveň je ovšem jasné, že mnohé z toho, co se v ČSSD za posledních několik let stalo, se událo kvůli neodpovědným postojům některých ostatních nekomunistických stran a politiků. Ti–namísto toho, aby respektovali křehké postavení demokratické levice v České republice a ČSSD zbytečně neoslabovali—často svou demagogií jen nepřímo posilují KSČM.
Právo – 19. 4. 2005