Nedávný rozhovor Lidových novin s moderátorem diskusního pořadu České televize „Otázky Václava Moravce“ dal veřejnosti nahlédnout do zákulisí jednoho debatního pořadu. To, co Moravec odhalil, vyvolalo jistý rozruch, ale mezi odborníky, kteří se zabývají médii a politikou, to nikoho nemohlo udivit. To koneckonců ve vlastním článku správně konstatoval i moderátor konkurenčního diskusního pořadu Sedmička TV Nova, Martin Veselovský.
Moravec si stěžuje, že politici se snaží všemožně ovlivňovat jak to, kdo se pořadu účastní, tak nepřímo i obsah pořadu. Moderátorovi neprokazují dostatečnou úctu, nebojí se ho, nedodržují pravidla hry. Dostat do takového pořadu přední politiky prý už není tak snadné jako dříve, politici si kladou různé podmínky, svá vystoupení na poslední chvíli ruší, apod.
Veselovský se snaží tento problém částečně vysvětlit tím, že ČT zbytečně posunula svůj hlavní diskusní program do stejného času, v němž je vysílána Sedmička, takže obě televize musí soutěžit ve stejném čase o stejné přední politiky.
To, co jsme se dozvěděli od dvou přeních moderátorů diskusních pořadů, jakož i od vedoucího publicistiky v ČT Zdeňka Šámala (který v Lidových novinách reagoval na Moravcův rozhovor), je možná zneklidňující. Ještě více zneklidňující je, že se nikdo nepozastavil nad samotnou dramaturgií obou pořadů (jakož i Partie, diskusního pořadu TV Prima).
Není totiž nijak objevné, že se politici snaží tyto pořady nepřímo ovlivňovat, blábolí demagogické nesmysly, a dramaturgy i moderátory pořadů různými způsoby vydírají. Nebo že během diskuse nedodržují pravidla hry. To vše je vcelku pochopitelné, protože politici mají téměř v popisu práce pokoušet se vyzískat pro sebe a své strany z takových programů co nejvíce bodů.
Skutečným problémem je, že všechny zmíněné televize zcela propadly schématu, kdy o politice diskutují stále dokola jen (titíž) politici. V malé České republice, s jejím poměrně uzavřeným systémem pěti politických stran (neparlamentní politici do takových pořadů nejsou zásadně zváni), se tak v těchto programech střídá stále dokola zhruba dvacet tváří. I otrlí političtí pozorovatelé, pro které by sledování těchto pořadů mělo být téměř součástí jejich práce, se navzájem svěřují, že už nemají sílu se na tyto „diskuse“ dívat.
Veselovský ve své reakci na Moravce píše, že Moravec možná neuvedl zcela přesně, kolik diváků který pořad sleduje. Ve skutečnosti je tato bitva o čísla zcela bezpředmětná, protože se z nich nedá vysledovat, kolik lidí to, co politici na obrazovce povídají, skutečně sleduje. Různá měření sledovanosti dávají smysl zejména u programů, které je nutné sledovat celé, protože mají například ucelený příběh (filmy) nebo nějaké vyústění (některé soutěžní programy). V případě diskusních programů v nedělní poledne, které má mnoho lidí zapnuto jen jako zvukovou kulisu, jsou ukazatele sledovanosti dosti problematické.
A popravdě řečeno, sledovat soustředěně programy, kde stále dokola mluví, v podstatě o stále stejných věcech, stále stejní politici, kteří mají na vše prefabrikované (stranické) odpovědi, je naprostá ztráta času. Zkušený pozorovatel politiky ví už dopředu, co který politik řekne, nebo co odpoví na moderátorovu otázku.
Jestliže si tedy Moravec a další moderátoři (ale hlavně dramaturgové takových pořadů) stěžují na politiky, stěžují si i na sebe. Stěžují si na svůj nedostatek odvahy pozvat do takových pořadů nové tváře a odborníky, kteří nemají potřebu sdělovat prefabrikované stranické názory. A stěžují si i na to, že nemají odvahu politikům, kteří se je snaží vydírat, nebo nedodržují pravidla hry, říci, že nejsou v pořadu vítáni. Je trochu licoměrné, když si lidé, kteří tvoří dramaturgii těchto programů stěžují na politiky, protože svým přístupem k diskusním pořadům v podstatě pomáhají stereotypy a nízkou kulturu české politiky udržovat. Jsou sami součástí začarovaného kruhu.
V případě veřejnoprávní televize je problém bohužel ještě umocňován tím, že je tato instituce mnohem více vydána na milost a nemilost politikům, než televize soukromé. Její radu i nadále volí Poslanecká sněmovna. Vedení ČT tudíž musí být opatrné, protože po příštích volbách může být rada vyměněna. Lepší je si to s nikým nerozházet. A nejlepší způsob, jak si to s nikým nerozházet, je nezvat k diskusím lidi se silnými názory, kteří se nepotřebují zavděčit politickým stranám. „Vyváženosti“ se nejlépe dosáhne tak, že se „vyváženě“ zvou stále dokola stejní politici z pěti parlamentních stran, kteří „vyváženě“ sdělují veřejnosti svá klišé.
27. 4. 2005