Mediální pokrytí sporu mezi nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou a ministrem spravedlnosti Pavlem Němcem znovu odhalilo některé slabiny české novinařiny. Jednou z největších je skutečnost, že novináři velmi často píší o problémech, které se dotýkají ústavního pořádku země, aniž by si přečetli ústavu nebo další příslušné zákony.V dnešním informačním věku přitom není nic snazšího, než si příslušné informace rychle zjistit.
Ve sporu mezi Němcem a Benešovou jsme si mohli několikrát přečíst nebo vyslechnout tvrzení, že Němec „zvažuje odvolání Benešové“. Předseda vlády Jiří Paroubek po schůzce s Benešovou a Němcem, během které se mu prý spor mezi nimi podařilo urovnat, pro změnu řekl, že „neuvažuje o odvolání nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové“.
Kdyby se novináři, kteří o této kauze píší, neomezovali jen na opakování toho, co jim k případu řeknou politici, mohli by si například vyhledat zákon č. 283/1993 sb. o státním zastupitelství, kterým se od 1.1.1994 řídí činnost státních zastupitelů, a který také vymezuje vztahy státního zastupitelství k některým dalším institucím státní správy. Pokud nemá příslušná redakce ve své knihovně sbírku zákonů, lze příslušný zákon najít na Internetu během asi jedné minuty.
Článek 9 zákona v odstavci 1 říká, že nejvyššího státního zástupce jmenuje vláda na návrh ministra spravedlnosti. Dále pak v odstavci 2 říká, že „vláda může na návrh ministra spravedlnosti nejvyššího státního zástupce z funkce odvolat“.
Z toho vyplývá, že když ministr Němec novinářům řekne, že „zvažuje, že by mohl nejvyšší státní zástupkyni odvolat,“ buď záměrně mlží o svých skutečných pravomocech nebo míní, že podá vládě návrh na odvolání nejvyšší státní zástupkyně. Odvolat ji ovšem může jenom vláda, která rozhoduje ve sboru, takže návrh ministra spravedlnosti vůbec nemusí automaticky v odvolání nejvyšší státní zástupkyně vyústit.
Navíc současná vláda je vládou koaliční a ministr Němec v ní zastupuje nejmenší koaliční stranu, kdežto Marie Benešová byla jmenována do funkce sociálně-demokratickou vládou Miloše Zemana. Pokud by ministři za ČSSD s jejím odvoláním nesouhlasili, zůstává ministrův návrh jen návrhem.
Do jisté míry to ovšem platí i o prohlášení Paroubka. Ani on nejvyšší státní zástupkyni nemůže sám odvolat. Vládě to nejprve musí navrhnout ministr spravedlnosti (což by se v případě Benešové—pokud by měl Paroubek o takový formální návrh ze strany ministra zájem—asi stalo), jenomže nakonec musí o odvolání rozhodnout vláda ve sboru. Ministři za Unii svobody by asi návrh podpořili. Jak by se zachovali lidovci není jasné. Záleželo by tedy na ministrech za ČSSD. Jenomže ti by se řídili nejenom svým názorem, ale i názorem vlastní strany. A v ní má Benešová vlivné zastánce.
I sociálně demokratický předseda vlády by tedy musel odvolání nejvyšší státní zástupkyně přinejmenším důkladně předjednat ve vlastní straně a pak učinit několik procedurálních kroků. Jeho vyjádření, že o odvolání Benešové neuvažuje, je tak jen slovní zkratkou.
Bylo by v zájmu veřejnosti, aby právě takové nejasnosti novináři rozkrývali a poskytovali správné informace. Pokud už sami odpovědi nemají, nebylo by nic snadnějšího, než se přeptat například ústavního odborníka. Média sice rády uvádějí krátké komentáře odborníků nebo politiků k nejrůznějším věcem, jenomže se často omezují na nepodstatnosti.
Hospodářské noviny z 5.5. 2005 v článku o údajném ukončení sporu mezi Benešovou a Němcem po zásahu Paroubka citují například Petra Nečase z opoziční ODS, který nám sděluje ohromující noviny typu, že by podobný spor mezi dvěma vysoce postavenými jedinci nebyl jinde možný (což není mimochodem pravda, příkladů—i z vyspělých demokracií–by se našla celá řada) a pak se pouští do psychologizujícího vysvětlení, proč se Benešová a Němec nakonec dohodli.
HN pak citují i právního experta a bývalého ministra spravedlnosti Jaroslava Bureše, který ovšem nevysvětluje ústavně-právní rámec celé aféry a místo toho říká obecné fráze typu, že výroky Benešové a Němce byly přepjaté a že je dobré, že „tu situaci takhle zklidnili“. I on tvrdí, že se v okolních státech takové věci prostě nedějí (což samozřejmě není pravda–stačí připomenout například veřejný spor mezi slovenským premiérem Mikulášem Dzurindou a ředitelem NBÚ Jánem Mojžíšem).
Když novináři na ústavně-právní nejasnosti, které často politici úmyslně vytvářejí svými výroky, nereagují, přispívá to bohužel jen k prohlubování už tak poměrně nízké kultury právního a ústavního povědomí v zemi. Co si může Němec ústavně dovolit vůči Benešové a naopak, bylo přitom od začátku zásadní otázkou v jejich sporu.
5. 5. 2005