Prezidentu Václavu Klausovi evidentně
nestačí, že se do historie už zapsal jako předseda vlády, jehož
vládnutí skončilo krachem, a nyní i jako svérázný prezident jedné malé
země uprostřed Evropy. Má neodolatelné nutkání být i myslitelem, což
zřejmě souvisí s jeho ne zcela naplněnými profesorskými ambicemi.
Před časem náš šokoval svou teorií „europeismu“, kterýmžto pojmem
chtěl vyjádřit své hluboké znepokojení nad tím, jak probíhají evropské
integrační procesy. A protože do historie myšlení se lze zapsat buď jen
skutečně zásadními objevy nebo totálními nesmysly, nabídl nám prezident
to druhé: tezi, že přípona „ism“ ve slově europeism (jak se tento nový
revoluční termín píše v angličtině) vlastně vyjadřuje nebezpečí podobné
těm, která jsme zakusili ve spojení s jinými „ismy“ minulosti—například
komunismem (communism). Neřekl, zda do stejného koše patří i jeho
oblíbený kapitalismus (capitalism).
Na Klausův revoluční objev ovšem kromě několika domácích
komentátorů nikdo nereagoval. Když se do prezidentových názorů na
Evropskou unii nedávno obuli dva europoslanci, ani oni se Klausovým
politologickým objevem nijak nezabývali. Prostě jen konstatovali, že
prezidentovy názory jsou zavádějící, nebo že dokonce lže. Víme co
následovalo. Klaus se z politologa-soukromníka rázem změnil opět v
prezidenta, v jehož osobě prý byla uražena celá Česká republika, a
požadoval od předsedy Evropského parlamentu omluvu.
Nyní prezident přišel s novu revoluční politologickou teorií.
Částečně v ní navázal na své předešlé—tehdy ještě nesmělé—pokusy, v
nichž v některých přednáškách mluvil o tzv. human-rightismu jako o nové
nebezpečné ideologii. Přeložíme-li tento pojem do češtiny, pak měl
prezident na mysli, že se nebezpečné rozmáhá ideologie lidských práv,
která se staví nad národní státy. Tato práva si prý vymýšlejí jakési
nikým nevolené nadnárodní elity.
Nejnovější teorie, která by snad už mohla Klausovi přinést
kýžený zápis do dějin myšlení, byla ve zkratce vyslovena na zasedání
Rady Evropy ve Varšavě.
Zatím je to jen hutná, ale o to mocnější zkratka Klausova
pohledu na nové světové nebezpečí. (Jistě nám brzy nabídne delší rozbor
této teorie, která pak bude tvořit základ jedné z mnoha knih, které
vydá v příštím, nebo, pokud možno, ještě tomto roce).
Prezident ve Varšavě ohromeným státníkům, kteří se intelektuálně nemohou měřit ani s jeho kravatami, řekl:„Postdemokracii
chápu jako potlačení demokracie v důsledku pokusů různorodých sil,
struktur a skupin uvnitř státu – bez demokratického mandátu – přímo
určovat (nebo aspoň zásadně ovlivňovat) různé klíčové oblasti veřejného
života dotýkající se občanů. Mám na mysli různé projevy NGOismu (NGO =
anglická zkratka pro nevládní organizace – pozn. red.), politické
korektnosti, umělého multikulturalismu, radikálního humanrightismu,
agresivního ekologismu atd. Aktivity organizací vytvořených na těchto
základech představují nové formy ohrožení lidské svobody, kterou
zejména my, kteří jsme prožili komunismus, bereme nesmírně vážně.“
Všimněme si, že stejně jako v případě svých názorů na Evropu,
prezident neváhá prezentovat svůj vlastní názor, ačkoliv reprezentuje
Českou republiku (co tomu říká Jiří Paroubek?) a zároveň mluvit v
plurálu. Říká, že jeho názor bereme vážně „zejména my, kteří jsme
prožili komunismus.“ Škoda, že se zapomněl nejprve otázat třeba autora
této statě a jeho přátel i kolegů z oblasti politických věd. Málokdo z
nás Klausem nastíněné nebezpečí „nesmírně vážně“ bere. Ba naopak si
mnozí myslíme, že prezident zase už plácá nesmysly.
Ale zpět k meritu věci. V prezidentově konceptu demokracie
evidentně mají do veřejných věcí co mluvit jenom skupiny a jednotlivci
s „demokratickým mandátem“—tedy především zvolení politici a strany. V
takovém pojetí je pro demokracii u nás bezpochyby mnohem důležitější
například demokraticky zvolená komunistická strana, než třeba nikým
nevolený Člověk v tísni, který pomáhá lidem v nouzi v krizových
oblastech po celém světě a zasazuje se o lidská práva na Kubě.
Nebezpečný „human-rightismus“ této organizace navíc vážně porušuje
svrchovanost suverénního národního státu, jakým Kuba bezesporu je.
Sám Václav Klaus se často označuje za obdivovatele Friedricha
von Hayeka. Navazuje v lecčems na Hayekovu teorii „spontánního řádu“,
která de facto odmítá ideu společnosti jako racionální konstrukce a
naopak klade důraz na společenský řád jako výsledek postupného
přijímaní určitých pravidel, která se historicky osvědčila. Shodne se s
Hayekem i konceptu tržního státu a kritice sociálního státu.
Pokud jde ale o koncept demokracie, Klaus Hayeka evidentně
nectí nebo nezná. Hayek a někteří další autoři, naposledy například
Fareed Zakaria, soudí, že pro ochranu svobody je méně důležitá
procedurální demokracie, na kterou klade důraz Klaus, než liberální
konstitucionalismus. Podle nich demokracie v podobě pravidelných voleb
a dalších procedur i mechanismů ještě nezaručuje lidskou svobodu.
Klaus o demokracii myslí jako ekonom, takže navazuje spíše na
rakouského ekonoma Josepha A. Schumpetera, otce tzv. demokratického
revizionismu. Schumpeter byl kritikem klasických teorií, v nichž je
demokracie považována za „vládu lidu, skrze lid a pro lid“. Skutečná
vláda lidu je podle něj jen iluze. Demokracie je procedura, instituční
rámec pro zabezpečení politických rozhodnutí. Nemůže být cílem sama o
sobě. Schumpeter považuje za rozhodující prvek demokracie konkurenci
mezi různými skupinami elit–zejména pravidelné volby, v nichž se
ucházejí o přízeň voličů politické strany a jejich vůdci.
Hayeka Klaus zřejmě nedočetl do konce, ani pokud jde o
občanskou společnost. Hayek totiž vidí jako jednu z hradeb proti
rozpínavosti státu nejrůznější dobrovolná sdružení. Klade též důraz na
veřejné mínění, které se tvoří ve strukturované diskusi v občanském
prostoru.
O důležitosti občanské společnosti–ať už ve formě nevládních
uskupení nebo v abstraktnější podobě tzv. veřejnosti—nepochybuje ani
mnoho dalších významných politických myslitelů, z nichž zdaleka ne
všichni patří k levici (kam by je nepochybně zařadil Klaus). Kdyby
tušili, že jsou jakýmisi „post-demokraty“, tedy vlastně (jak Klaus též
tvrdil ve Varšavě) nedemokraty, dost by se na Klause zlobili.
Pokud někdo z těch žijících uspořádá tiskovou konferenci nebo
napíše článek, v němž označí Klause za hlupáka, bylo by namístě, aby se
tentokrát Klaus nezaštiťoval svým prezidentstvím a Českou republikou.
Jestliže už chce být světovým politickým myslitelem, musí si zvyknout
na to, že mu občas někdo naznačí, že šíří amatérské nesmysly hraničící
s poplašnými zprávami.
Literární noviny – 23. 5. 2005