S odmítnutím evropské ústavy ve francouzském referendu se pojí dvě znepokojivé otázky. Tou první je, jak bude pokračovat evropský integrační proces, nebo zda vůbec bude pokračovat. Znepokojivější otázka se pojí se samotnou Francií. Země, která evropský integrační projekt „vymyslela“, později prosadila maastrichtský přerod evropského společenství v Unii, a nejnověji v osobě svého bývalého prezidenta stála v čele ústavodárného Konventu, nyní celý proces tak říkajíc zradila. To bude mít—už z psychologického hlediska—dopady mnohem tvrdší, než kdyby euroústavu odmítla jakákoliv jiná země.
Celá šlamastyka je o to nepříjemnější, že francouzské odmítnutí je vyústěním vážných domácích problémů, které mají všechny symptomy hluboké krize. Francie se už od napoleonských válek takříkajíc hledá, a každá její velká domácí krize má neblahé následky pro zbytek Evropy. Téměř každá velká přelomová událost v Evropě za posledních 200 let, u které stála v hlavní roli Francie, neskončila pro Evropu dobře. Stačí připomenout versailleské dohody po první světové válce, které zadělaly na druhou světovou válku, nebo na mnichovský diktát.
Evropský integrační projekt Francii částečně omilostnil. Více než 50 let se pod francouzským vedením dařil. Ačkoliv zejména mnozí Evropané nesouhlasili s francouzským antiamerikanismem, někdy egoistickou zahraniční politikou, či oslabováním NATO, a měli své pochyby o víře mnoha Francouzů v mesianistické poslání francouzské „civilizace“, málokdo zpochybňoval vůdčí, a v principu kladnou roli Francie právě v projektu evropské integrace.
Odmítnutí euroústavy právě touto zemí je fackou zbytku Evropy, kterou zejména Francie do procesu integrace neúnavně táhla. Zároveň je nebezpečným signálem, protože „ne“ ústavě se zrodilo z domácích poměrů, které silně připomínají ty situace ve francouzské historii, jež skončily „revolučními“ výbuchy. Ty často zásadně poznamenaly nejen Francii, ale i celou Evropu.
Francouzi ukázali, že nikdy nepřestali být nejvíce nacionalistickou zemí „staré Evropy“. Evropská politika Francie se ve světle odmítnutí euroústavy jeví jako převážně egoistický národní projekt, který stálo za to prohlubovat, dokud z něho mohli těžit především samotní Francouzi. Většina Francouzů nyní ukázala, že EU už nevidí převážně jako záruku stability a míru na evropském kontinentu, ale jako pouhou ekonomickou investici.
V okamžiku, kdy se k EU připojilo deset nových zemí, které odčerpávají zdroje a pracovní příležitosti, nadšení Francouzů pro panevropskou solidaritu, jak se zdá, rychle ochladlo. Žádný francouzský politik nebyl přitom bohužel schopen Francouzům vysvětlit, že odliv investic a pracovních příležitostí do „nové Evropy“ je nezastavitelný, pokud Francie neprojde bolestnou ekonomickou a sociální transformací. Evropská ústava má s tímto úkolem pramálo společného.
Jedním z hlavních cílů evropské integrace bylo s pomocí co největší provázanosti členských států držet na uzdě běsy evropské historie, zejména co nejvíce „rozpustit“ v Evropě Německo. Němcům se několik generací po skončení války sice už poněkud zajídá neustálé poukazovaní na jejich vinu, ale přesto euroústavu jako další krok směrem k jejich evropskému „rozpouštění“ disciplinovaně schválili. Francouzi na ně udělali dlouhý nos. Pokud by Německo toto poselství uchopilo se vší důsledností (například po očekávaném nástupu konzervativců k moci), můžeme se v Evropě nadít nepříjemných překvapení.
Jestliže evropští politici tuto situaci nezvládnou, může na konci být rozpad celého evropského projektu. Ti naši politici, včetně prezidenta, kteří teď Francii tleskají, protože si konec evropské integrace přejí, by nám měli vysvětlit, jak si představují ochranu českých národních zájmů například v případě, že se německý obr na západ od nás, čelící svým vlastním vážným problémům, už nebude cítit ve své politice vázán evropským projektem.
Právo – 1. 6. 2005