Současné přemýšlení o širších souvislostech moderního světa často trpíneduhem, který by se dal nazvat ekonomizujícím myšlením. V Česku a
dalších postkomunistických zemích je tento problém viditelnější než
například v západoevropských demokraciích, protože ekonomie byla i na
universitách oborem, který se pod tlakem nutných hospodářských reforem
vzpamatoval rychleji než jiné oblasti společenských věd. Stala se tak
na čas dominantním prizmatem, jehož prostřednictvím se ve společenském
diskurzu posuzují různé problémy.
Tím, že se ekonomové vzpamatovali rychleji než třeba právníci,
politologové či filozofové, pronikli více než na Západě do nejvyšších
politických pozic. Výsledkem je, že zásadní debaty o politice a
demokracii se tak už nějakou dobu odehrávají v ekonomizujícím jazyku
výnosů a ztrát, efektivnosti, konkurence.
Jeden Klaus, druhý Kohout
Například volby a postavení politických stran se dají kvantifikovat, a
jsou proto populární mezi ekonomizujícími teoretiky demokracie, jejichž
duchovním otcem je rakouský filozofující ekonom Joseph A. Schumpeter.
Méně uchopitelná témata, k nimž je zapotřebí znalostí politické
filozofie, práva a historie, jako je třeba občanská společnost nebo
liberální konstitucionalismus, jsou považována za méně důležitá.
Ekonomizující analýza převažuje i v diskusích o Evropské unii. Dobře to
známe v podání českého prezidenta. Na stránkách Hospodářských novin to
nedávno předvedl ekonom Pavel Kohout („Žádné slzy pro euroústavu“, HN,
1.6.2005). Ten nejprve tvrdí, že samotná myšlenka evropské integrace
skrývá úskalí, protože je spojena s představou Evropy jakožto
imperiální mocnosti. Aniž by doložil, že taková představa procesu
evropského sjednocování skutečně dominuje, nabízí nám okamžitě
ekonomizující vysvětlení: je tomu prý tak proto, že existuje
přesvědčení, že politická jednota pod střechou impéria snižuje
transakční náklady. To možná platilo v 19. století, ale dnes tomu tak
prý už není, a proto je snaha o vybudování takového impéria zbytečná.
Nabízí se hned několik protiargumentů. Tak především v
historickém pohledu proces evropské integrace neměl za úkol vytvořit
impérium, ale zabránit tomu, aby nejrůznější evropské mocnosti s
imperiálními ambicemi přestaly jednou pro vždy navzájem válčit. Toho se
mělo dosáhnout co nejhlubší vzájemnou integrací.
Globální pevnost padla
Je pravda, že se v nedávné minulosti vynořily teorie o nutnosti budovat
„pevnost Evropu“, která by mohla hrát globální mocenskou roli, ale
takové teorie se nikdy nestaly oficiální doktrínou, navíc vyjádřenou v
nějakém imperiálním jazyku. Snaha o vytvoření společných evropských
institucí je vedena, mimo jiné, docela logickými obavami, že politické
instituce malých států nejsou dnes rovnocenným partnerem globálně
operujících nadnárodních společnosti.
Imperialismus, či obrana
To ovšem není žádný politicko-ekonomický imperialismus, vedený snahami
snížit „transakční náklady“. Je to snaha neutralizovat globální
ekonomický „imperialismus“ velkých státních celků, jako je sílící Čína,
a nadnárodních firem, z nichž mnohé jsou samy o sobě bohatší než
průměrné evropské státy.
Kohout dále píše, že v Evropě by „moderním uspořádáním byla
decentralizovaná unie rovnoprávných států, které by sdílely společnou
měnu, trhy a evropské hodnoty“. Toto tvrzení ovšem obsahuje hned
několik úskalí.
Za prvé, společný trh a měna vyžadují také některé společné politické
instituce a mechanismy. Jinak nemohou fungovat. Mluvit jedním dechem o
rovnoprávných (tedy plně suverénních) státech a společném trhu či
jednotné měně je protimluv.
Za druhé, Kohout tvrdí, že by v tomto prostoru společného trhu a
jednotné měny měla být otevřená konkurence, která je prý evropskou
hodnotou. To, že je jako evropská hodnota zmíněna právě konkurence a ne
třeba rovnost a solidarita, je ekonomizující přístup par excellence.
Není přitom jasné, jak si představit úplně otevřenou konkurenci mezi
státy v prostředí, v němž jsou všechny státy spojeny institucemi (a
tudíž nezbytně i právem) společného trhu a společnou měnou.
Lze mít daňovou soutěž?
Koneckonců i mezi ekonomy se vedou vášnivé debaty o tom, zda je
dlouhodobě udržitelná daňová konkurence, tedy odlišné fiskální systémy
různých států uvnitř prostoru, který je spojen společnou monetární
politikou.
V článku se dále můžeme dočíst, že se prý Evropa snaží vytvořit
celoevropský daňový a vládní kartel, ačkoliv monopoly jsou neefektivní.
Potíž s touto argumentací spočívá v tom, že se Evropa zatím žádný
jednotný daňový systém vytvářet nechystá a nic podobného není zmíněno
ani v evropské ústavě. Ta by nevytvořila ani žádný vládní kartel, ale
nanejvýš poněkud pružnější systém toho, co někteří politologové
nazývají „polycentrické“ vládnutí. Tedy systém rozhodování a správy na
mnoha různých úrovních—a to v procesu neustálého vyjednávání mezi
národními reprezentacemi a evropskými institucemi. Je zřejmé, že takový
systém „governance“ nemůže stvořit žádné impérium nebo monopol. Spíše
jen nabízí politickou verzi rozhodování v globálních sítích, kterou
stále více praktikují i globálně operující firmy.
Hospodářské noviny – 3. 6. 2005