Zatímco mnozí analytici hovoří o povolební koalici občanských demokratů
a lidovců jako o téměř hotové věci, a zatímco se dokonce schází šéfové
ODS a KDU-ČSL, aby hledali shodu na krocích, které jejich vládní
koalice udělá po volbách, politický vývoj v zemi nabírá jiný směr. Do
funkce premiéra nastoupil sociálně demokratický politik, který je
bezesporu nejen silnou politickou osobností, ale má též schopnost
hledat praktické kompromisy. Pokud bude pokračovat způsobem, kterým ve
funkci začal, odrazí se to dříve či později pozitivně i na preferencích
ČSSD.
Je velmi pravděpodobné, že Jiří Paroubek bude nakonec i
volebním lídrem ČSSD, a pokud jím nebude on, povede stranu do voleb
populární Bohuslav Sobotka. ČSSD, která se už podle některých náznaků
odrazila ode dna, sice nejspíše nebude už schopna stáhnout náskok ODS a
volby vyhrát, ale pokud by se její volební výsledek pohyboval nad
dvaceti procenty, bude koalice lidovců a ODS vážně ohrožena. Nárůst
preferencí pro ČSSD se totiž neděje jen na úkor komunistů (ti mají
poměrně stabilní voličskou základnu), ale také lidovců a ODS.
Jinými slovy: nárůst popularity ČSSD by v konečném součtu nejspíše
znamenal, že ODS a KDU-ČSL by nebyly schopny samy vytvořit většinovou
vládu.
Pokud by se ODS nedomluvila na tiché či otevřené koalici s komunisty,
což je velmi nepravděpodobné, může nakonec mít při svém případném
volebním vítězství jen dvě možnosti, jak vytvořit vládu: buď menšinovou
vládu s podporou ČSSD nebo velkou koalici s ČSSD.
Je jisté, že pokud by ČSSD a KSČM ovládaly ve sněmovně opět většinu
křesel, ozvou se v ČSSD hlasy, aby byla vytvořena koalice těchto dvou
stran nebo menšinová vláda ČSSD s podporou komunistů. Jenže takový krok
by byl těžko obhajitelný—zejména kdyby se na prvním místě umístila ODS.
Na první pohled by se mohlo zdát, že ČSSD a ODS k sobě mají po
nelítostných soubojích v tomto volebním období tak daleko, že jakákoliv
jejich vládní spolupráce je vyloučena. Jenže velká koalice je kromě
nepříjemností spojených s programovými kompromisy také velkým mocenským
lákadlem. Navíc může být za určitých okolností přesně tím spojenectvím,
které dokáže prosadit takové reformy státních financí, penzijního
systému, zdravotnictví a školství, jež mají politickou podporu přes
politický střed a jako takové je nebude hned příští vláda „opravovat“.
Odmítnutí evropské ústavy by také mohlo paradoxně obrousit ostří sporu
o evropskou politiku; ta bude v příštím období zřejmě pragmatičtější.
Možný program velké koalice se paradoxně zrodil už nyní, v reformní
dílně vícepremiéra Martina Jahna. Zatímco pro velkou část ČSSD je jím
zveřejněný strategický plán reforem v tomto okamžiku příliš pravicový,
a zatímco pro část ODS nebude naopak dosti radikální, ve skutečnosti
reprezentuje přesně to, co by bylo rozumným kompromisem, kdyby o
strategických hospodářských změnách u nás spolu diskutovaly a
rozhodovaly dvě největší demokratické strany.
Scénář velké koalice může samozřejmě padnout pod stůl zásluhou
nepředvídatelných faktorů—například volebního úspěchu nějaké
neparlamentní či úplně nové strany, která by byla ochotna vytvořit
koalici s ODS a lidovci, anebo by byla ochotna se podílet na koalici
podobné té současné, s ČSSD v čele. Pokud ale budou v příští sněmovně
jen strany čtyři, a Paroubek bude pokračovat stejně úspěšně, jako
začal, je pravděpodobné, že by se lidovci měli chystat na roli opoziční
strany.
Právo – 4. 6. 2005