Česká politika vůči komunistickým zemím

Česká republika v poslední době zaujala mezinárodní společenství
vlastními iniciativami vůči Kubě a Severní Koreji. Zajímavé na nich je
to, že ačkoliv se obě týkají ortodoxních komunistických režimů, česká
diplomacie zvolila poněkud jiný přístup ke Kubě a poněkud jiný přístup
k Severní Koreji. Zcela jiný přístup pak česká zahraniční politika
vykazuje v poslední době ve vztazích ke komunistické Číně.

Ve vztahu ke Kubě udržuje česká diplomacie tvrdý a
nekompromisní postoj. Už na konci devadesátých let Česká republika
pravidelně navrhovala a zaštiťovala ve spolupráci s USA rezoluce v
Organizaci spojených národů, které odsuzovaly porušování lidských práv
na Kubě a umožňovaly udržování sankcí vůči „ostrovu svobody“. Nedávno
se po ostrém protestu exprezidenta Václava Havla postavila česká
diplomacie proti plánovaným ústupkům Castrovu režimu ze strany Evropské
unie, která například chtěla přestat zvát kubánské disidenty na
oficiální recepce pořádané zeměmi EU. Česká diplomacie byla schopna
dosáhnout odložení těchto kroků.

Vývoj dal českým postojům za pravdu, když Castrův režim nedávno
vypověděl z Kuby řadu zahraničních politiků a novinářů, kteří se chtěli
zúčastnit setkání kubánských disidentů. Jedním z vyhoštěných byl i
český senátor Karel Schwazenberg. Zdá se, že po tomto politickém
konfliktu bude EU jen těžko obhajovat výrazné změkčení svých postojů ke
Kubě. Čeští politici se ostatně již nechali slyšet, že budou proti Kubě
prosazovat i nadále tvrdé postoje.

Ve vztahu k Severní Koreji je český postoj poněkud odlišný. Česká
diplomacie se nabídla jako prostředník pošramocených vztahů mezi
Severní a Jižní Koreou, jakož i vztahů mezi Severní Koreou a USA.
Nedávná cesta předsedy Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorávka byla
součástí této iniciativy.

Ještě více pragmatický postoj zvolila Česká republika ve
vztazích s Čínou. Prezident Václav Klaus tuto komunistickou zemi, na
rozdíl od svého předchůdce, dokonce navštívil a snažil se připravit
půdu pro rozvoj obchodních vztahů. Česká diplomacie se sice staví
odmítavě vůči plánům EU zrušit embargo na vývoz některých zbraní do
Číny, ale tento postoj nevyznívá zdaleka tak rezolutně, jako například
některé české postoje vůči Kubě.

Z čeho tyto rozdíly v postojích vůči třem komunistickým zemím
plynou? Tak především v případě Kuby, zdá se, hraje podstatnou roli
emocionální faktor. Mezi Kubou a komunistickým Československem
existovaly úzké vztahy, a čeští disidenti vždy viděli kubánské
disidenty jako spojence. Po roce 1989 Václav Havel v roli prezidenta,
jakož i další bývalí disidenti, kteří se stali politiky, zastávali
názor, že ke konečnému pádu Castrova režimu může nejlépe přispět
kombinace nekompromisních postojů vůči režimu, důsledný tlak na
dodržování lidských práv, a kontakty politiků i intelektuálů z
demokratických zemí s kubánskými disidenty. Současná politika je
pokračováním této filozofie. Téměř by se dalo říci, že zůstalo-li v
některé oblasti české zahraniční politiky důsledně zachováno Havlovo
dědictví, je to právě ve vztazích ke Kubě.

V případě Severní Koreje si česká diplomacie nedělá žádné iluze
o tom, že by režim mohl brzy padnout. V zemi neexistují žádné viditelné
disidentské struktury. Důraz je tedy na zmenšení napětí na korejském
poloostrově a na snahu přesvědčit KLDR, že není v jejím zájmu budovat
arsenál jaderných zbraní.

Otázkou ovšem je, do jaké míry může k řešení severokorejského
problému skutečně přispět právě česká diplomacie. Česká republika
nemůže v tomto případě účinně použít morální váhu Havlova politického
dědictví; navíc vztahy se Severní Koreou během komunistické éry nebyly
zdaleka tak intenzivní, jako byly vztahy s Kubou.

Dalším problémem snah o vlastní českou politiku na korejském
poloostrově je skutečnost, že česká diplomacie, která ve vztazích s
Kubou zdůrazňuje morální hlediska, se dostává ve vztazích se Severní
Koreou na tenký morální led. Dobře se to ukázalo například v minulém
roce, kdy na pozvání šéfa české Poslanecké sněmovny přicestoval do
Prahy vysoký představitel Severní Koreje, předseda parlamentu Čche
Tche-pok. Sešel se nejen se svým protějškem Zaorálkem, ale i s
premiérem Vladimírem Špidlou, ministrem zahraničí Cyrilem Svobodou a
předsedou Senátu Petrem Pithartem. Podle české diplomacie tak Praha
potvrdila zájem podílet se na stabilizaci situace na Korejském
poloostrově.

Takto pojatá návštěva představitele nejrepresivnějšího režimu na naší
planetě může ovšem také přispět k jisté relativizaci obludnosti a
potažmo k legitimizaci severokorejského režimu. Například Čche Tche-pok
není žádným skutečným protějškem Lubomíra Zaorálka a je proto
diskutabilní oficiálně tohoto komunistického představitele v roli
„protějšku“ do Česka pozvat.

V Severní Koreji totiž neexistuje instituce, kterou lze nazývat
parlamentem. Pod tímto názvem se rozumí svobodně zvolený sbor zástupců
lidu. V Severní Koreji se ovšem nekonají svobodné volby, lid nemá do
ničeho co mluvit, stejně jako „parlament“, který je pouhou ozdobou
komunistické diktatury a kultu osobnosti. Jak víme z naší nedávné
minulosti, komunistický parlament o ničem nerozhoduje, pouze razítkuje
rozhodnutí komunistického politbyra.

Není také úplně jasné, co si Česká republika slibuje od své role při
„stabilizaci korejského poloostrova.“ Stabilita či případné řešení
tamních problémů plně závisí na USA, Číně a Rusku. Nejvíce ze všeho
ovšem závisí na Severní Koreji, protože ta je hlavním zdrojem
nestability na korejském poloostrově. Je poněkud absurdní, když
představitel země, která nestabilitu působí, jezdí až do Čech žádat o
zprostředkování k zajištění stability! Přijala by Česká republika s
podobnou pompou předsedu kubánského „parlamentu“?

Česká republika jen těžko může jakkoliv přispět k demokratizaci
Severní Koreje nebo k jejímu odzbrojení. Pokud chtějí Čína, Rusko nebo
Amerika se Severní Koreou vést rozhovory, není jasné, k čemu potřebují
ve zprostředkovatelské roli právě Českou republiku. Více pravděpodobné
bohužel je, že české míchání se do velmocenské hry na korejském
poloostrově a české chápaní pojmu „stabilizace“ může přispět tak
nanejvýš k dalšímu zabetonování severokorejského režimu.

Zatímco v případě Severní Koreji by česká diplomacie udělala
nejlépe, kdyby se zdržela zbytečných diplomatických aktivit a vůči této
zemi prostě jen udržovala stejně nekompromisní postoj, jaký zaujímá
vůči Kubě, jisté uvolnění vztahů s Čínou je na místě. Ta je sice ještě
stále represivním režimem, ale zároveň také zemí, která se viditelně
ekonomicky i politicky vyvíjí. Jak před časem poznamenal Henry
Kissinger, Čína už není klasickým komunistickým režimem, ale zemí s
vládou jedné strany, která se nejspíše bude dále demokratizovat.

Je pochopitelně nutné reagovat na jednotlivé lidsko-právní excesy
čínského režimu, ale zároveň je v zájmu západního světa dále podporovat
ekonomické a politické otevírání Číny. To se může dít v této fázi
zejména posilováním vzájemných obchodních vztahů. Zároveň je ovšem na
místě opatrnost. I proto mají pravdu spíše USA, než EU, když varují
před zrušením zbrojního embarga ve vztazích s Čínou. Dokud Čína nebude
skutečně na cestě k demokracii, mohl by se prodej vyspělých zbrojních
systémů Západu vymstít. Česká republika v tomto konkrétním případě
zaujala svou zdrženlivostí bezpochyby správný postoj.

Český překlad článku, který vyšel v Prager Zeitung 9.6.2005.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..