Ve Střední Evropě je francouzské odmítnutí euroústavy oslavováno
euroskeptiky, ale většina lidí cítí buď rozpaky nebo se dokonce cítí
zrazena. Evropský integrační projekt byl totiž od počátku vnímán
především jako dílo Francie: zejména ta ho „vymyslela“, byla jeho
hnacím motorem, stála za maastrichtským přerodem Evropského
společenství v Unii i za společnou měnou. Její bývalý prezident byl
předsedou Konventu, který připravil evropskou ústavu.
V očích mnohých obyvatel malých států Střední Evropy byl tento
evropský projekt Francie jakýmsi reparátem za to, co se Francii
nepovedlo v první polovině 20. století. Země galského kohouta stála u
zrodu versailleských dohod, které oslabily střed Evropy a pokořily
Německo tak, že 2. světová válka pak nebyla téměř překvapením. Češi a
Slováci Francii nikdy nezapomenou, že Francie porušila své spojenecké
závazky a „prodala“ spolu s Velkou Británií, Československo Hitlerovi v
Mnichově v roce 1938.
Když se stala Francie motorem evropského sjednocení, bylo to ve
Střední Evropě, která v té době byla z velké části pod sovětskou
nadvládou, vnímáno jako velká inspirace. Především bylo jasné, že
evropská integrace má politicky a ekonomicky „rozpustit“ Německo v
Evropě tak, aby už nerozpoutalo žádnou další evropskou katastrofu.
Francie, která měla plné právo se k Německu otočit zády, překonala své
válečné ponížení, a hrála velkoryse klíčovou roli v demokratizaci
Německa. Evropská integrace pak pod taktovkou Francie vytvořila
neodolatelný model prosperity a demokracie pro všechny Evropany, kteří
zůstali uvězněni za železnou oponou.
I proto jsou tito Evropané šokováni skutečností, že právě
Francie—z důvodů, které se zdají být sobecké a nehodné země s
globálními ambicemi—nyní další evropskou integraci vážně ohrozila.
Češi, Slováci, Poláci či Maďaři také jen těžko mohou pochopit, že
jedním z hlavních důvodů pro odmítavý postoj mnoha Francouzů k
euroústavě bylo přesvědčení, že především kvůli „nové Evropě“ ztrácí
Francie pracovní místa a investice. Jestliže hlasování o euroústavě
bylo ve Francii svým způsobem opožděným hlasováním o rozšíření EU na
východ, je jenom těžké pochopit sobectví, které se ve francouzském „ne“
skrývá. Stejně tak je těžké pochopit krátkozrakost takového rozhodnutí.
Noví členové EU museli v posledních 15 letech projít
drastickými reformami, utahováním opasků a složitou modernizací
institucí. Mnohé z toho dokázali kvůli vidině členství v EU. Francie a
další členové „staré Evropy“ je v tomto procesu povzbuzovali, ale
zároveň nemilosrdně vyžadovali splnění členských kritérií. Když se před
vstupem nových členů EU rozhodla vytvořit v podobě ústavy nový
rozhodovací mechanismus, kandidátské země souhlasily a spolupracovaly,
ačkoliv jejich vlády věděly, jak těžké bude prodat domácí veřejnosti
skutečnost, že i když ještě ani neskončila přístupová anabáze, už se
mění pravidla hry.
Krátkozrakost francouzského rozhodnutí spočívá v tom, co noví členové
po 15 letech tvrdých reforem už dobře vědí: každá země si může dovolit
jenom takový sociální stát, který si dokáže financovat. Francie spolu s
ostatními zeměmi „staré Evropy“ vyžadovala tvrdé reformy od nováčků,
ale sama se není ochotna pustit do bolestných reforem, které budou
vyžadovat i jisté zmenšení neúnosně nabobtnalého sociálního státu. Při
pohledu ze Střední Evropy se teď bohužel zdá, že kouzlo evropského
projektu pro Francouze vyprchalo, když si uvědomili, že rozšířená EU už
nemusí být schopna spolufinancovat jejich sociální stát.
Odmítnutím euroústavy se Francouzi též otočili zády k Německu, které
ještě stále budí v mnoha Středoevropanech obavy. Němci se po pět
desetiletí ochotně účastnili evropského projektu, jehož jedním cílem
bylo nepokrytě Německo spoutat. I euroústava byla—mimo jiných
cílů—dalším krokem ve snaze německého obra dále rozpustit v EU. Němci
„disciplinovaně“ tento krok schválili, Francouzi pak na ně udělali
„dlouhý nos“.
Střední Evropa se má plné právo obávat, že takové ponížení Německa by
mohlo vyústit ve změny v jeho politice. Němci přispívají v absolutních
číslech zdaleka nejvíce do společné evropské pokladny. Je to do velké
míry díky jejich penězům, že si EU může dovolit štědrou zemědělskou
politiku, z níž tolik těží právě francouzští farmáři. Co kdyby se
Německo nyní rozhodlo, že ve světle vlastní neutěšené hospodářské
situace a francouzského políčku, své příspěvky do rozpočtu EU omezí ?
Jaké by to mělo politické důsledky? A co by pak dělali francouzští
farmáři, kteří patřili k nejhlasitějším odpůrcům euroústavy?
Když některé kandidátské země v době začátku irácké války
vyjádřily podporu USA, francouzský prezident Jacques Chirac jim
vzkázal, že „zmeškaly příležitost mlčet.“ Bylo to ponižující, ale
většina nových členů nakonec toto ponížení překonala, protože
francouzsko-německý tandem byl jistou zárukou, že nakonec najdou
prosperitu a bezpečnost ve sjednocené Evropě—a to i díky projektu
evropské ústavy. Nyní Francie uštědřila těmto novým členům další
políček. Ukázala jim, že její vlastní zájmy jsou důležitější než ty
evropské, kvůli kterým měli před třemi roky mlčet. Překonat toto
zklamání bude velmi těžké.
Český překlad článku, který vyšel v deníku Le Figaro, 10.6.2005