V Evropě lze teď slyšet hlasy vyjadřující obavy o další osud Evropské
unie. Stejně tak lze slyšet hlasy vítající odmítnutí evropské ústavy ve
Francii a v Nizozemsku, jakož i bezradnost summitu EU v otázce, co s
ústavou dál, a neshodu ohledně evropského rozpočtu. Je to prý šance se
pořádně zamyslet nad procesem evropské integrace. Někteří euroskeptici
dokonce mluví o vítězství „svobody a demokracie“.
Toto vítězství chápou jako porážku údajného úsilí o takzvaný
evropský superstát, jako porážku evropských elit, které prý urychlují
integraci bez ohledu na přání občanů národních států EU. Evropský lid
prý elitám nyní vystavil účet za neochotu s ním v procesu evropské
integrace více diskutovat.
Takové hodnocení však neodpovídá na otázku, proč francouzský
lid evidentně hlasoval proti euroústavě z jiných důvodů než lid
nizozemský a proč španělský lid žádný nepříznivý účet elitám
nevystavil. Navíc pomíjí fakt, že hlas lidu v podobě referend nemusí
být nutně hlasem demokracie, zvláště když jde o tak komplexní
záležitosti, jako je složitý text evropské ústavy.
Selhaly elity
Proces evropské integrace byl vždy do jisté míry projektem
politických elit. Bylo tomu tak zejména v reakci na předchozí běsnění
německého lidu. Odmítnutí euroústavy tak není vítězstvím žádného lidu,
ale selháním některých politických elit, zejména ve Francii. To, že
francouzští politici nebyli schopni svému lidu vysvětlit, proč bylo
důležité rozšíření EU a proč je třeba v rozšířené Unii zpružnit
rozhodovací mechanismy, je jejich obrovským selháním.
Lze zpochybnit i tvrzení, že prý euroústava neuspěla proto, že
evropská integrace postupuje příliš rychle – navzdory přáním lidu.
„Lid“ je však téměř vždy konzervativní; nejvíce ze všeho se bojí změn.
Tu protestuje proti oklešťování sociálního státu, i když si na něj
nevydělá. Tu je mu proti mysli rozšíření – vždyť kdoví co jsou ti z
evropského Východu zač? Tu je mu proti mysli ústava, kterou sice
nečetl, ale je to podezřelá změna. Politici by zde měli být od toho,
aby lidu vysvětlovali, proč je některé změny nutné udělat. V
anglosaském světě se tomu říká „leadership“, v kontinentální Evropě je
to bohužel nedostatkové zboží.
Aby nepřišel zlý sen
Druhou rovinou údajného vítězství demokracie je údajné zastavení
pokusů budovat evropský superstát. Co na tom, že ústava žádný superstát
nepřipravovala. Co se bude dít?
1. Evropská integrace půjde dál i bez ústavy, nebo se podaří něco jako
ústavu přijmout. Evropa bude možná chvíli bezradně přešlapovat, jak to
naznačil bruselský summit.
2. Nastane kolaps. Pak je důvod k obavám, protože integrace byla vždy
především projektem ke zkrocení běsů evropské historie. V současné
atmosféře rostoucího egoismu národních států, zvláště těch velkých, si
lze představit i rozpad eurozóny, po němž by následoval rozklad
politický. V renacionalizované Evropě, v níž třeba Německo tvrdě hájí
své zájmy na úkor ostatních, si pak lze představit leccos. Česku
nezbývá než doufat, že se něco takového nestane, malé státy by na to
doplatily nejvíc.
To není nemístné strašení. Je to jedna z možností, kam může vést
vítězství „svobody a demokracie“, o němž mluví i český prezident. Ten
je nyní chválen, že neúspěch euroústavy předvídal. Ve skutečnosti
selhal stejně jakomnoho jiných evropských politiků. Místo aby vedl boj
o ratifikaci dokumentu, hrál na národní strunu.
Pokud se však nepodaří zkrotit rostoucí národní egoismus evropských
mocností, může nám „vítězství svobody a demokracie“ brzy začít připadat
jako zlý sen.
MF Dnes – 21. 6. 2005