Co s Hojdarem a Šarapatkou?


Předseda hospodářského výboru Poslanecké sněmovny Josef Hojdar, který
byl minulý týden vyloučen mosteckou organizací sociální demokracie ze
strany, se nejprve obořil na předsedu ČSSD, že se ho nezastal, teď pro
změnu zpochybňuje právoplatnost svého vyloučení. Zdeněk Šarapatka,
bývalý šéf premiérovy sekce na úřadu vlády, který byl v říjnu 2004
odvolán z funkce premiérem Stanislavem Grossem, svůj spor o
právoplatnost ztráty své pozice už vyhrál, když v jeho prospěch rozhodl
Obvodní soud pro Prahu 1.

Je docela dobře možné, že svůj spor nakonec vyhraje i Hojdar a
stejně jako Šarapatka bude mít právní nárok zůstat v instituci, která
ho nechce. To ovšem nic nezmění na skutečnosti, že i když oba pánové
byli ze zmíněných institucí možná vypuzeni protiprávně, jen málokdo
bude litovat, když se už do nich nevrátí.

Josef Hojdar proslul za posledních několik let v ČSSD především
jako politik, který často z velmi nejasných důvodů nejprve ohrožoval
stabilitu vlády Vladimíra Špidly, později dělal problémy i Stanislavu
Grossovi. Opakovaně též naznačoval, že je odposloucháván na politickou
zakázku, ačkoliv se původ odposlouchávacích zařízení v jeho autě či
kanceláři nikdy nepodařilo prokázat. Hojdar prostě poněkud cynicky
využíval toho, že má vláda nejtěsnější možnou většinu k tomu, aby se s
pomocí nejrůznějších hrozeb zviditelňoval a politicky vydíral.

Když se tedy Hojdar rozčílil na Grosse kvůli tomu, že se ho prý
u mostecké organizace předseda strany nezastal, zasloužil si silnou a
jednoznačnou reakci: „Jsme, Josefe, všichni rádi, že už nejsi členem
strany. Proč by se Tě měli zastávat lidé, kterým jsi celá léta podrážel
nohy?“ Bohužel těsná většina, kterou má vládní koalice v Poslanecké
sněmovně, takovou reakci neumožnila, a Gross se nakonec jenom neurčitě
hájil tím, že prý se za Hojdara v Mostě přimlouval.

Zdeněk Šarapatka je pravděpodobně principiálnější než Hojdar, ale i
jemu, zdá se, chybí loajalita. Ve zlém se rozešel s Milošem Zemanem, ve
zlém se rozešel s Grossem. Přinejmenším při rozchodu se Zemanem byla
pravda nepochybně na jeho straně (upozornil tehdy na původ hanopisu o
Petře Buzkové), jenomže pokud je člověk takříkajíc recidivistou,
důkazní břemeno se přesouvá od instituce na něj. Jinými slovy: jestliže
opakované působení Šarapatky v Úřadu vlády—pokaždé pod jiným
šéfem—skončilo v obou případech medializovanými odchody, za vydatného
házení politického bláta, měl by nás dotyčný přesvědčit, že má pravdu i
v druhém případě skutečně on, a to nejen z právního hlediska.

Problém je, že i kdyby tak učinil, zůstává pachuť jisté neloajálnosti.
Zejména proto, že se Šarapatka neomezil na dokazování své verze celého
případu. Místo toho zaplavoval noviny útoky na svého bývalého šéfa,
které s podstatou jeho případu neměly co dělat. Prostě se mstil. Mnozí
lidé, kteří se Šarapatkou s počátku třeba i sympatizovali, se nemohou
nezeptat, jak mohl pro Grosse vůbec začít pracovat a tvrdit, že byli
několik let blízcí přátelé, věděl-li o svém šéfovi jen zlomek toho, co
nám později vyjevil v médiích.

I kdyby byli Hojdar a Šarapatka tisíckrát v právu, poučení z obou afér
vyznívá nemilosrdně: pokud je instituce, z nichž byli vypuzeni, přijmou
zpět, nejspíše kolem obou pánů bude brzy zase nepříjemný rozruch. Zdá
se, že na sebe prostě potřebují strhávat pozornost vyvoláváním
konfliktů. V angličtině se o takových lidech říká: „With friends like
that, who needs enemies?“ Česky by to bylo asi takto: „Kdo si může
dovolit nepřátele, když má takové přátele?“

28. 6. 2005

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..