Co by přinesla velká koalice?

Velká koalice občanských a sociálních demokratů po volbách v roce 2006
je řešením, které si téměř nikdo nepřeje, ale které i přesto může být
za jistých okolností téměř nevyhnutelné, protože povolební aritmetika
žádné jiné řešení nedovolí. I proto je nutné a velké koalici mluvit.

Současné průzkumy veřejného mínění naznačují, že se do Poslanecké
sněmovny probojují jen čtyři politické strany: ODS, ČSSD, lidovci a
komunisté. V době, kdy vrcholila krize vlády Stanislava Grosse a
preference ČSSD se propadly k 10 procentům, se zdálo, že ODS a KDU-ČSL
spolu budou schopny vytvořit většinovou koalici. Obě strany se dokonce
začaly chovat, jako by to byla hotová věc. Ačkoliv je KDU-ČSL ještě
oficiálně součástí koalice současné, její předáci se scházejí s předáky
ODS a diskutují o reformách, které prý spolu spustí.

Vidina koalice ODS a lidovců se ovšem začíná v poslední době povážlivě
rozplývat. Od nástupu Jiřího Paroubka do funkce premiéra roste
popularita ČSSD a stane-li se Paroubek i volebním lídrem sociálních
demokratů, nebo dokonce předsedou strany, je docela dobře možné, že se
preference ČSSD vyšplhají nad 20 procent.

K návratu ČSSD na politické výsluní existují určité
předpoklady. České republice se pod vedením ČSSD začalo hospodářsky
mimořádně dařit. Největším nepřítelem ČSSD byla po několik let samotná
ČSSD. Opakované konflikty ve straně a její sebevražedná personální
politika z ní i navzdory poměrně dobré hospodářské situaci v zemi
učinily v očích mnoha voličů nedůvěryhodnou stranu. S příchodem
razantního Paroubka se obraz strany téměř přes noc proměnil. Straničtí
rebelové mlčí, ČSSD působí jednotným (ale na rozdíl od ODS nikoliv
monolitním) dojmem.

Pokud by byl Paroubek schopen udržet nastoupený kurs, nemusí být
nakonec přeháněním ani jeho ujišťování, že ČSSD může volby vyhrát. ODS
svou kombinací populismu a pravicového radikalismu nahání mnoha
středovým voličům strach, který byli mnozí z nich schopni potlačit,
dokud se ČSSD jevila jako spolek rozhádaných břídilů. Obraz ČSSD se
ovšem změnil k lepšímu, a pokud předáci ODS ještě několikrát promluví
způsobem, který si oblíbil předseda strany Mirek Topolánek (například o
nutnosti radikálních personálních čistek ve státní správě po vyhraných
volbách) a budou i nadále šokovat umírněné voliče příměry, které si
občas půjčují z pojmosloví nacistické éry („noc dlouhých nožů“), můžeme
se klidně nadát překvapení. I v osobním srovnání s Paroubkem se
Topolánek jeví jako intelektuálně a politicky nevyzrálý tlučhuba.

ODS paradoxně také ztratila důležité téma, když francouzští a
nizozemští voliči odmítli euroústavu a udělali tak to, co chtěla údajně
udělat ODS. Strana si teď už nevystačí s protievropským brbláním ve
stylu „jsme v podstatě pro Evropskou unii, ale jsme proti další
politické integraci, zvláště pak proti evropské ústavě“. V atmosféře
šířící se krize evropského projektu budou voliči žádat jasné odpovědi,
jak dál. A právě voliči ODS, kteří patří k české střední třídě a
podnikatelské vrstvě, mohou nejvíce tratit, pokud by měl evropský
projekt—za asistence ODS—nakonec zkolabovat.

Ať už ale volby nakonec skončí vítězstvím ODS nebo ČSSD, povolební
počty mohou být neúprosné. Jakýkoliv větší růst preferencí ČSSD totiž
znamená i úbytek voličů ODS, KDU-ČSL a KSČM. Pokud by ODS například
získala „jen“ 30 procent hlasů a lidovci svých stabilních 8 procent, je
pravděpodobné, že většinu křesel ve sněmovně složené jen ze čtyřech
stran, budou mít dohromady ČSSD a KSČM.

Jelikož se dá předpokládat, že ani ODS, ani ČSSD nebudou
připraveny přizvat ke spolupráci komunisty, zbývá jako jediné možné
většinové řešení velká koalice. Nebo menšinová vláda buď ODS nebo ČSSD,
která by se opírala o nějakou novou opoziční smlouvu, popřípadě
fungovala jako skutečná menšinová vláda, která si podporu musí
vyjednávat napříč politickým spektrem.

Je samozřejmě možné, že se do voleb ještě vynoří nějaký nový subjekt,
který po volbách zamíchá politickými kartami. Překvapit může i nějaká
současná mimoparlamentní strana, zejména Zelení.
Ale vzhledem k tomu, že Zelení jsou ponořeni do zničujících
vnitrostranických konfliktů, zatímco malé liberální strany mají více
generálů než vojska (a jejich generálové se nedokáži na ničem
domluvit), je vidina čtyřech stran v příští Sněmovně dosti realistická.


Výhody velké koalice

Velká koalice má své výhody i nevýhody. Začneme-li výhodami,
nabízí se především v podobě možnosti, že by se podařilo po vzájemné
domluvě obou stran prosadit rozumné reformy penzijního systému,
státních financí, školství a zdravotnictví. Tedy takové reformy,
které—protože by byly vyjednány přes politický střed jako kompromisy—by
měly šanci dlouhodobě přežít. A dlouhodobá stabilita je například v
případě penzijního systému naprostou nutností.

Výhodou velké koalice (zejména takové, která vznikne jako nikým
nemilovaná nutnost kvůli volebním výsledkům) je i to, že se oba
partneři mohou takříkajíc schovávat jeden za druhého před svými voliči.
Kdyby tak například ČSSD přistoupila na zavedení školného, může—bez
velkého přehánění—tvrdit, že částečně musela ustoupit svému koaličními
partnerovi. Kdyby se ODS vzdala rovné patnáctiprocentní daně ve
prospěch jiné daňové reformy, může i ona své voliče dosti snadno
přesvědčit, že se za dané politické konstelace nedá nic jiného dělat.

Velká koalice nabízí i jistou politickou stabilitu. Protože má
pohodlnou většinu a ostatní strany ji nemohou sesadit, může vládnout
bez vážných hrozeb. Pokud se takové vládnutí opírá o rozumný vládní
program, může být vláda velké koalice nakonec přínosem.

Vezměme si například zahraniční politiku. V té v současné době mluví
Česká republika několika hlasy, včetně proevropského hlasu vládní
koalice a protievropského hlasu opozice. V rámci velké koalice by se
obě velké strany musely snažit najít společnou půdu. Vládní zahraniční
politika by mohla být rozumným kompromisem.

V našem politickém prostředí může být výhodou i to, že velká
koalice by byla dostatečně silná a stabilní, aby se, když to bude
potřebovat, mohla postavit rozpínavému prezidentovi. Václav Klaus v
současnosti využívá slabého postaveni vládní koalice k pokusům
uzurpovat si stále více ústavních pravomocí. Navíc této slabosti
koalice využívá i k útokům na vládní politiku, což je role, která
prezidentovi v našem ústavním systému nepřísluší.

Už spojenectví ODS a ČSSD v rámci opoziční smlouvy bylo mimo jiné
motivováno snahou omezit vliv prezidenta Václava Havla. Nutno říci, že
snahou úspěšnou. Ti z nás, kdo patří k Havlovým příznivcům, si
samozřejmě myslíme, že to byla snaha scestná, protože Havel do vnitřní
politiky zasahoval mnohem méně, než dnes Klaus. V zahraniční politice
byl pak nezpochybnitelným přínosem. Podíváme-li se ale na opoziční
smlouvu prizmatem technologie moci, musíme uznat, že Havlovo politické
teritorium notně zmenšila. Nic na tom nezmění ani několik Havlových
vítězství, jako bylo například prezidentem iniciované odmítnutí nového
volebního zákona Ústavním soudem.

Je samozřejmě představitelné, že by za určitých okolností mohla velká
koalice pozici Václava Klause i posílit—pokud by s prezidentem
spolupracovala. Jenže pravděpodobnější je, že by
Klaus viděl silnou vládu, na kterou nemůže přímo působit, jako soka,
vyvolal by konflikt, a dostal by se brzy do defenzívy.


Nevýhody velké koalice

Období opoziční smlouvy, která byla skrytou velkou koalicí svého
druhu, ukazuje též limity velké koalice. Tím nejdůležitějším je
skutečnost, že v nevyzrálé postkomunistické demokracii strany nevědí,
jak naložit s příliš velkou porcí moci a mají tendence moc zneužívat.
Opoziční smlouva přinesla určitou stabilitu, ale přinesla též nebývalé
množství korupce a klientelismu.

Jinými slovy: politické strany se mohou v rámci všemocné vládní koalice
nejen rozumně domlouvat na úkolech důležitých pro běh státu, ale mohou
si také bez skrupulí dělit politickou moc a parcelovat si stát. Ve
vyspělé demokracii by takové nebezpečí bylo zmírňováno například
vyspělou občanskou společností, silnými médii, nezávislými soudy,
sebevědomou ale spravedlivou policií, nebo vlivem skutečně
nadstranických institucí, jako je centrální banka či Nejvyšší kontrolní
úřad.

V demokracii nevyzrálé—a tou ta česká bohužel ještě stále je—hrozí, že
se dvě strany, které získaly de facto monopol na politickou moc,
společně pokusí nezávislé instituce ovládnout. Hrozí i volební
inženýrství a snahy přepisovat účelově ústavu—tak jak jsme to
koneckonců zažili už v dobách opoziční smlouvy.

K nevýhodám velkých koalic patří i dočasné potlačení zdravé opozice. To
může paradoxně nakonec strany, které v opozici zůstanou, notně posílit.
To by samozřejmě nevadilo, kdyby opozice sestávala ze stran jenom
demokratických. Představa, že by se hlavní opoziční stranou stala KSČM,
je ovšem nepříliš lákavá. Navíc velké koalice často probouzejí k životu
i jiné podivné politické bubáky, jak jsme toho byli svědky například v
Rakousku. Tam dlouholetá velká koalice mezi sociálními demokraty a
lidovci nakonec dopomohla k silnému politickému postavení Svobodným
demokratům Jörga Haidera.

Problémem velké koalice v českých poměrech by byla i silná národnická
struna, která je přítomna jak v ODS, tak v ČSSD. Zatímco v současné
ČSSD v konečném součtu převládá proevpropská orientace a národnictví má
navrch jen v některých momentech, v koaličním spojení s ODS by mohla
zvítězit v ČSSD národně socialistická orientace. To by byl pro
mezinárodní postavení České republiky, jakož i pro vztahy země se
sousedy, dosti nepříznivý vývoj.

Existuje prostě poměrně velké nebezpečí, že ve velké koalici v českém
prostředí by obě strany spolupracovaly spíše na základě toho, co je v
nich špatného a reakcionářského, než na základě toho, co je pozitivní.
Místo pohybu dopředu bychom tak mohli být svědky dělení prebend i
státních funkcí, jakož i ještě intenzivnějšího klientelismu, než byl
ten, který existoval v dobách opoziční smlouvy.


Politická kultura

Problémem velkých koalic v prostředí mladé demokracie jsou i škody,
které takové politické aranžmá působí politické kultuře. Zdravý
demokratický proces je založen na pluralitě názorů, vyvažování vlivu
vlády a opozice, na interakci mezi státem a občanskou společností. Když
se ovšem moc vychýlí jednostranně ve prospěch vlády (a tedy i státu),
trpí nejenom politická opozice a občanská společnost, ale i
demokratický diskurs.

Velké koalice preferují silová řešení nejenom proto, že nemusí pracně
vyjednávat s oponenty mimo vládu. Preferují je i proto, že se obě
strany mohou schovávat jedna za druhou, takže žádná nenese úplně
adresnou odpovědnost.

Silné vlády existují i v systémech dvou stran, které se střídají u
moci, například ve Velké Británii. Jenže vláda jedné strany je ve
vyspělém demokratickém prostředí naprosto adresná. Voliči takové straně
na konci volebního období vystaví jednoznačný účet. Navíc je voličům
jasné, kde vládní strana stojí v politickém spektru.

U velkých koalic je situace komplikovanější, protože se rozmazává
nejenom adresná odpovědnost, ale i rozdíly mezi levicí a pravicí.
Jakkoliv tyto rozdíly v moderních demokraciích ztrácejí na významu, pro
voliče je přece jenom matoucí, když se v rámci pravo-levé velké koalice
nakonec často uplatňuje zcela odideologizovaný superpragmatismus. Právě
toto prostředí bez politických idejí a ideologií je pak často živnou
půdou pro nečitelné populistické a extrémistické strany.

Existuje i nebezpečí, že během silné vlády dvou největších politických
stran propadnou tyto strany pokušení kolonizovat veřejný prostor. V
České republice jsme dokonce i v současné situaci, kdy máme regulérní
vládní koalici a opozici, svědky pokusů politických stran veřejný
prostor popartajničit.

Strany vesměs pohrdají občanskou společností, o jejich
pokusech interferovat se sférou veřejnoprávních médií nemluvě. Toto
pokušení bylo zjevné už v době opoziční smlouvy, kdy si přece jenom
partneři v tiché koalici (alespoň před veřejností) hráli na vládu a
opozici. V regulérní velké koalici by to bylo v českých poměrech
pokušení téměř neodolatelné.


Co je lepší?

Zdá se, že vzhledem k nebezpečím, které z velké koalice plynou
pro nevyzrálou demokracii, jako je ta naše, by bylo mnohem lepší, kdyby
takové politické aranžmá nemuselo vzniknout. Bylo by to lepší i proto,
že české politické strany, včetně těch největších, ještě stále hledají
svou identitu, což se v rozbředlém ideovém prostředí velkých koalic
nedaří.

Jakkoliv Česká republika potřebuje nejrůznější reformy,
nejlepším řešením by bylo, kdyby se na nich dokázala domluvit regulérní
opozice s regulérní koaliční vládou. Problémem je, že ceská politika
možná nebude mít takovou volbu už proto, že nemůže fungovat standardně
(bude nutné vytvářet ideově nesourodé koalice pokaždé, když vyhraje
volby ČSSD), dokud se z KSČM nestane přijatelný koaliční partner.

Literární noviny – 4. 7. 2005

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..