Když v nedávných referendech odmítli francouzští a nizozemští voliči
evropskou ústavu, mnozí politici i komentátoři nás poučili, že
promluvil lid. Bylo až překvapující, kolik nám toho podle těchto
vykladačů francouzský lid, nizozemský lid, nebo dokonce prý přímo „lid
evropský“ sdělil.
I ti politici, kteří před zmíněnými referendy tvrdili, že největší
potíž s politickou integrací Evropy spočívá v tom, že zatím neexistuje
žádný evropský lid, nám pojednou vysvětlovali, že ve Francii a v
Nizozemsku evropský lid promluvil–a vystavil prý nelichotivý účet
odcizeným evropským elitám. Lid prý požaduje, aby proces sjednocování
vyrůstal z lidu; lid je nespokojen s příliš rychlým rozšiřováním EU.
Ještě zajímavější než všelijaká přání lidu, která se ze dvou zmíněných
referend údajně vynořila, je skutečnost, že mnozí z těch, kteří se nyní
nemohou údajných poselství zaznívajících v lidových hlasováních
nabažit, mluvili dříve o plebiscitech s jistou skepsí jako o oslabování
zastupitelské demokracie nebo dokonce jako o nebezpečí pro demokracii.
Referenda, v nichž byla odmítnuta jimi nemilovaná evropská ústava,
ovšem vidí jako skutečný projev demokracie.
V České republice navíc toto nadšení pro lidová hlasování
nejrychleji vyprchalo právě u těch, kteří referenda ve Francii a
Nizozemsku vítali—tedy u euroskeptických občanských demokratů. Ti
tvrdí, že s referendy je třeba šetřit, a pokud je už budeme
organizovat, pak tedy jen na základě speciálních zákonů.
Kdybychom chtěli použít jejich slovník, mohli bychom říci, že se
chovají dosti „elitářsky“, protože nám vlastně říkají, že oni sami
nejlépe vědí, o čem a kdy by lid měl rozhodovat. Odmítají přijetí
obecného zákona o referendu, který by občanům dal možnost nejen
rozhodovat v referendech, ale při splnění určitých podmínek též
rozhodnout, že (a o jaké záležitosti) se referendum bude konat.
Což o to, opatrnost některých politiků vůči referendům je
namístě. Lidové hlasování může být někdy jen populistickou hrou s
nebezpečnými následky. S pomocí referend by se mělo rozhodovat jen
tehdy, když lze formulovat jednoznačnou otázku, jež se týká problému,
na který si lidé mohou utvořit kvalifikovaný vlastní názor, protože se
jich nějak konkrétně dotýká. Například, zda v dané obci postavit
továrnu, která může na jedné straně přinést nová pracovní místa, ale
zároveň znečišťovat životní prostředí.
Evropská ústava k takovým otázkám ovšem nepatří už proto, že ji málokdo
četl. A právě proto je postoj odpůrců referend poněkud účelový, když na
jedné straně jásají nad projevenou vůlí lidu v případě euroústavy a
zároveň nás varují před nebezpečími přímé demokracie.
Poukazují tím k vážnějšímu problému, kterým je zoufalý nedostatek
skutečných politických elit v dnešní Evropě. Jenom politici, kteří se
bojí přijímat odpovědnost za důležité věci a lid vést, mohou svěřit
hlasování o složitém tématu, o němž má lid jen vágní povědomí,
referendu, a sami rozhodovat o věcech, o kterých by naopak mohli
hlasovat samotní lidé.
Možná, že je tomu tak i proto, že například otázka postavení či
nepostavení továrny na okraji nějaké obce může být pro některé politiky
zdrojem vedlejších příjmů, zatímco z odmítnutí či přijetí evropské
ústavy jim nic neplyne. V horším případě pro některé politiky
představuje další utužení evropských standardů, například i v podobě
euroústavy, nebezpečí, že se pro korupci zmenší prostor.
Ať už je pravda jakákoliv, buďme vždy ve střehu, když se
politici začnou příliš ohánět „lidem“. Obvykle to neznamená, že chtějí
více demokracie, ale naopak že jenom chtějí udělat něco, pro co se
potřebují zaštítit obecnou množinou zvanou „lid“. Chtějí se prostě
velmi často jen zbavit adresné odpovědnosti, kterou vyžaduje
zastupitelská demokracie. „Lid“ se k takovému účelu velmi dobře hodí.
Právo – 4. 7. 2005