Zablokování euroústavy a následný krach bruselského summitu Evropské unie nejsou jen jakýmsi mírným klopýtnutím projektu evropské integrace, jak se občas tvrdí, ale projevy hlubší krize demokratické politiky, tak jak se vyvinula od 2. světové války. O této krizi se často mluví především v souvislosti s rostoucím nezájmem lidí o politiku, který se projevuje například klesající volební účastí nebo odvratem od politických stran. Mnoho jsme si v poslední době také vyslechli o tzv. demokratickém deficitu evropského sjednocování, jakož i o elitách údajně pohrdajících lidem.
Ve skutečnosti je jedním z největších problémů současné Evropy i jejích národních demokracií spíše zoufalý nedostatek skutečných politických vůdců, tedy kvalitních politických elit. Z evropské politiky se od pádu železné opony postupně vytrácejí velké politické osobnosti, které by dokázaly vést a motivovat. I proto je nyní Evropa ve stavu politické paralýzy.
Evropa po válce a dnes
Od konce 2. světové války se fungování evropských demokracií notně změnilo. U kolébky evropské integrace i v čele velkých evropských států stály významné osobnosti—politici, kteří na jedné straně neporušovali pravidla demokratické hry, ale na straně druhé se nenechali vláčet veřejným míněním a nebyli jen nástroji stranických mašinérií.
Winston Chruchill, Konrád Adenauer, či Charles de Gaulle byli silnými politickými osobnostmi, protože se nebáli být tím, co bychom dnes posměšně nazvali „elitisty“. Byli si vědomi toho, že úkolem politika je vést, a že následovat většinové mínění „lidu“ nemusí nejen vždy vyústit do nejlepších rozhodnutí, ale může dokonce škodit demokracii. Tito politici měli své vlastní vize, které často prosazovali navzdory veřejnému mínění.
Vyznačovali se kvalitou, pro kterou se ujalo anglické slovo „leadership“. Podobnou roli sehráli později političtí vůdci, jakými byli Francois Mitterand, Margaret Thatcherová nebo Helmut Kohl, kterým v postkomunistickém světě zdatně po určitou dobu sekundoval Michail Gorbačev.
Od pádu komunismu ovšem politické vůdcovství v Evropě postupně mizí. V kontinentální Evropě dnes nenajdeme politika srovnatelného svými vůdcovskými kvalitami s politickými předáky prvních dvou poválečných generací. I včele největších evropských států stojí politici, kteří vyvolávají v lepším případě rozpaky, v horším opovržlivé reakce.
Jména jako Silvio Berlusconi, Gerhard Schröder nebo Jacques Chirac se stala symboly populismu, stagnace a nemohoucnosti. Jediným evropským politikem, který vykazuje jisté vůdcovské kvality, je dnes snad už jen britský premiér Tony Blair. Velká Británie ovšem byla vždy v Evropě do určité míry politickou výjimkou, k čemuž přispěly nejen specifika anglosaských politických tradic, ale také většinový volební systém používaný na britských ostrovech. Ten, mnohem více než systém poměrného zastoupení, generuje politické osobnosti, protože politici kandidují v jednomandátových obvodech, v nichž nestačí k úspěchu jenom to, že je ten který politik součástí širší politické množiny zvané strana.
Pro nedostatek politiků v současné Evropě existuje řada důvodů. Tak především se zdá, že velké politiky plodí velké historické události. To je případ první poválečné generace politiků, které „stvořila“ tak či onak 2. světová válka. Výjimečné osobnosti druhé generace pak vyrostly na pozadí studené války.
Velcí evropští politici nebyli jen domácími politickými údržbáři, ale zároveň stáli v čele souboje Západu s komunistickým světem. Z toho těžil i projekt evropské integrace; ten ve své komplexnosti, těžkopádnosti a malé srozumitelnosti pro „lid“ vždy vyžadoval politické vůdce, kteří ho posouvali vpřed. Byl vždy projektem politických elit; s jejich úpadkem upadá i on.
Mediální demokracie
Dalším důvodem pro mizení politického vůdcovství je masová demokracie mediálního věku. Je založena na předpokladu, že lid je politicky stejně moudrý jako profesionální politici a stále častěji se obrací buď k veřejnému mínění nebo raději přímo nahrazuje mechanismy zastupitelské demokracie demokracií přímou v podobě referend.
Slovo „elita“ se stalo v dnešní době v mnoha ohledech nadávkou. Populisté všech barev se ohánějí „lidem“ a vykreslují moderní západní demokracie, stejně jako Evropskou unii, jako elitářské projekty, které jsou lidu odcizené. I odmítnutí evropské ústavy bylo často popisováno jako jakési „vystavení účtu“ odcizeným elitám ze strany evropského lidu.
Politického provozu se zmocnil „lid“ a expertní byrokracie. Zatímco byrokracie si podřídily politiky tím, že je nutí schvalovat stále větší množství „odborných“ norem, které připravují a kterým rozumí jen ony samy, „lid“ opanoval veřejný prostor v podobě anonymního vox populi, který zprostředkovávají masové sdělovací prostředky.
Političtí vůdci, ručící svou vlastní integritou a oslovující veřejnost silou svých osobností i vizí, byli nahrazeni „hlasem lidu“, buď v podobě anonymního veřejného mínění nebo v podobě nejrůznějších postav masové kultury. Politici byli vystřídáni v roli politických autorit estrádními umělci, baviči nebo moderátory pokleslých diskusních pořadů, které jsou zcela v zajetí modly „sledovanosti“ a jejichž metodou práce není racionální analýza, ale emoce a pocity.
Politika se stala, ostatně jako téměř všechno, zábavou. Aby se médiím dobře prodávala, musí bavit. Moderní politik tedy musí být také tak trochu estrádní klaun. Jako takový ovšem nemůže „lidu“ (tedy televiznímu publiku) říkat příliš často věci, které lid nechce slyšet.
Problém je o to složitější, že již není možné dost dobře rozeznat, kdy média skutečně jen zprostředkovávají hlas lidu, a kdy naopak mínění lidu aktivně spoluvytvářejí nebo dokonce manipulují. Někteří teoretici tak varují, že demokracie, pokud jde o její obsah, byla nahrazena mediakracií či telekracií; její samotný provoz je pak stále více v zajetí anonymních aparátů.
Tyranie většiny
Slavný francouzský teoretik demokracie Alexis de Toqueville varoval už v první polovině 19. století před tyranií většiny. Měl tím na mysli nejenom možnost zneužití většinové vůle na úkor individuálních práv a menšin, ale také skutečnost, že pokud by se demokracie měla vždy přizpůsobovat jenom tomu, co chce většina, tedy vůli „lidu“, mohou být nakonec v ohrožení samotné principy demokracie. I proto byl de Toqueville příznivcem vlády zákona, která je sice ustavena většinou, ale činí každou budoucí tyranii většiny obtížnou, protože v podobě liberálního konstitucionalismu chrání individuální práva a menšiny.
Masové sdělovací prostředky tyranii většiny na jedné straně problematizují svou vlastní pluralitou, ale zároveň usnadňují existenci některých pokřivených forem takové tyranie. Sociologické průzkumy a průzkumy veřejného mínění za pomocí moderních technologií vytvořily prostředí, v němž mezi politiky a veřejností existuje téměř stálý nepersonální kontakt, jehož prostřednictvím si politici mohou téměř permanentně ověřovat dopady svých politických akcí.
Existence této vazby do jisté míry změnila způsob politického chování ve všech moderních demokraciích. Ubývá schopnosti politiků vést; přibývá snah podřizovat se diktátu veřejného mínění. Moderní komunikační technologie rozmělňují podstatu zastupitelské demokracie. Téměř okamžitá možnost verifikovat si dopad toho kterého rozhodnutí na veřejnost, či dokonce možnost testovat reakci veřejnosti na to či ono rozhodnutí před tím, než bylo vůbec uděláno, vnáší do zastupitelské demokracie prvky demokracie přímé—ale v pokřivené podobě.
Moderní technologie tak vytvořily prostředí, v němž jakoby se neustále konaly volby. Politické strany mají téměř neustále možnost si ověřovat svou popularitu. Straničtí předáci, kteří by chtěli prosazovat správná ale nepopulární opatření, jsou tak automaticky vystavováni nejen tlaku veřejnosti ale i tlaku svých vlastních stran bojujících o preference.
Politici, kteří mohou uskutečnit nepopulární vize, musí být v moderních demokraciích nejen zdatní politicky ve vztahu ke svým oponentům a podporovatelům, ale musí mít i schopnost do určité míry mediálně manipulovat veřejnost. Politickým vůdcem schopným prosadit své ideje tak nemůže být v moderní demokracii stejný typ vůdce, který se v demokratické politice vcelku dobře uplatnil ještě před několika desítkami let. Politik je dnes voličem vnímán bezprostředně a téměř bez časové ztráty. Není rozhodující jenom to, co sděluje, ale jakým způsobem to sděluje a jak vypadá. Důležitější než obsah sdělení může být politikův mediální obraz.
Není náhodou, že populismus jako politický program se v moderních demokraciích rozmohl nebývalou měrou právě v kontextu moderních technologií. Političtí vůdci nemusí být v prostředí, v němž si lze neustále empiricky ověřovat nálady společnosti, nadáni velkou schopností cítit puls společnosti. A když už tento puls cítí, je přizpůsobení se náladám společnosti často snadnější než snaha o jeho změnu.
Střední Evropa
V malých státech Střední Evropy je problém politického vůdcovství ještě komplikovanější, protože velké politické osobnosti se častěji objevují ve velkých státech s globální agendou, než ve státech malých. Je sice pravda, že i v některých malých zemích občas vyrostou skuteční političtí vůdci, ale často je tomu tak proto, že se vývoj v takových zemích z nějakého důvodu stal důležitý pro celé světové společenství. Izrael a jeho plejáda význačných politických osobností jsou toho důkazem.
Skutečný politický vůdce navíc nemůže být jen pouhý obranář daného stavu. Musí být ochoten a schopen prosazovat změny, musí být asociován s nějakou vizí. Ve střední Evropě jsou ovšem političtí vůdci tradičně buď jen političtí údržbáři a obranáři, kteří se snaží ubránit své národy a vlastní politické teritorium před silnějšími, nebo, v horším případě, jsou to často prostě reakcionáři, kteří nacházejí větší zalíbení v historických mýtech a nacionalismu než v odvážné práci pro budoucnost.
Střední Evropa se historicky vyznačuje tím, že zplodila velký počet významných umělců a intelektuálů, ale neměla výrazné politické elity. Dalo by se dokonce argumentovat, že právě uzavřenost a neproduktivnost středoevropské politiky v posledních dvou set letech nutila umělce a intelektuály, aby se vůči ní vymezovali a aby zaskakovali v roli společenských vůdců za politiky mnohem více, než tomu bylo na Západě.
Když už region stvořil politické vůdce s globálním dosahem, vzešli z řad intelektuálů a byli do politiky katapultováni souhrou historických náhod. Česko má hned dvě takové politické osobnosti: Tomáše G. Masaryka a Václava Havla. Zbytek středoevropského prostoru se v tomto ohledu jeví ovšem spíše jako poušť, z níž vyčnívá možná ještě tak bývalý rakouský kancléř Bruno Kraisky. Počítáme-li do střední Evropy Polsko a budeme-li považovat za politickou postavu papeže Jana Pavla II., pak nalezneme ještě jednoho významného politického vůdce. Do dějin politického vůdcovství se ovšem Střední Evropa zapsala především největším politickým monstrem lidské historie: Adolfem Hitlerem.
Současná krize v Evropské unii by mohla být příležitostí, aby se z prostoru nových členských zemí vynořili noví političtí vůdci, kteří by nabídli alternativu k „vyčerpané“ západní Evropě. Jenže takovou alternativu mohou jen těžko nabídnout politici malých, poměrně chudých zemí, s krátkou demokratickou zkušeností, pokud by to nebyly politické osobnosti naprosto výjimečné. Žádná taková osobnost se ve střední Evropě zatím nevynořila a lze předpokládat, že ve světle poměrně konzervativní, málo dynamické politické kultury ani nevynoří.
Nové politické osobnosti se v brzké době nevynoří, jak se zdá, ani ve „staré“ Evropě. Možní příští vůdci velkých evropských států, jako je německá křesťanská demokratka Angela Merkelová, francouzský pravicový politik Nicolas Sarkozy nebo současný britský ministr financí Gordon Brown, by mohli překvapit, ale zatím se nezdá, že by mohli skutečně mohli vyplnit mocenské vakuum, které po sobě zanechali velcí politici poválečné éry a období studené války. Evropa má před sebou zřejmě skutečně těžké časy.