K oprávněnosti či neoprávněnosti, přiměřenosti či nepřiměřenosti policejního zásahu proti technoparty CzechTek se už vyjádřili snad všichni, co se pravidelně v českých médiích vyjadřují (jakož dokonce i mnozí, kteří se jinak nevyjadřují)—mezi nimi jak ti, co mají po ruce potřebná fakta, tak ti, co je nemají. Nebo ti, co rozumí hlubším právním souvislostem, stejně jako ti, kteří nerozumí vůbec ničemu.
Autor těchto řádek nebude zmnožovat tuto již téměř nespočitatelnou řadu názorů na oprávněnost jedné policejní akce. Zajímavější než rozehnání CzechTeku je totiž neuvěřitelná míra nevyváženého nebo prostě otevřeně demagogického tlachání, která v české kotlině takové události vždy doprovází. I tentokrát se CzechTek proměnil v CzechTlach. Nic nebude řádně vyšetřeno a poctivě reflektováno. Nebudou vyvozeny potřebné závěry, protože vše bude rozežvaněno do nestrukturované názorové kaše.
Důkladná reflexe podobné události je přitom nutná; jde koneckonců o fungování demokracie. V českých poměrech se ovšem taková „reflexe“ v lepším případě mění ve sdělování pocitů a osobních sympatií, v horším případě v pouhý souboj o politické body, v němž je dobrý každý argumentační trik i faul, kterým to lze natřít druhé straně.
Z konzervativních ochránců soukromého vlastnictví a individuálních práv se tak klidně mohou přes noc stát obhájci kolektivní anarchie, zatímco z obvyklých obhájců kolektivních lidských práv všemožných subkultur i jiných menšin se pro změnu stanou rozhodní obránci soukromého vlastnictví a liberálních konceptů spravedlnosti. To znamená, že v Čechách má jen málokdo skutečně propracované názory, které by byly nějakým srozumitelným způsobem zakotveny v základních politických filozofiích a teoriích společnosti.
Ve všem tom překřikování okolo CzechTeku jde v podstatě o jediné: využít celé věci proti druhé straně. Jsme tak svědky neuvěřitelných ideových kotrmelců jak ze strany některých politiků, tak ze strany některých komentátorů. Není to samozřejmě nic neobvyklého. Stačí si vzpomenout, s jakou snadností kdysi obětoval například Václav Klaus své údajné neoliberální názory bankovnímu socialismu, nebo naopak třeba Miloš Zeman svůj proklamovaný sociáldemokratismus nejhrubšímu pragmatismu.
Ve svém celkovém efektu má neprincipiální tlachání o podobných kauzách za následek to, že Česká republika nemá v celé řadě oblastí jasnou politiku, ačkoliv by jí mít měla. To, že se z CzechTeku stal stejně jako vloni a předloni CzechTlach, znamená, že se vše bude opakovat–pravděpodobně v ještě absurdnější podobě. Vloni se tlachalo o tom, že policie nekonala či konala pozdě, letos se tlachá o tom, že konala příliš..
Zásadní úkol má v takových složitých situacích především opozice, která by měla nabízet nejen jednostrannou kritiku, ale především konstruktivní řešení. Ta naše v tomto ohledu naprosto selhává. Velmi přesně to formuloval novinář Ondřej Neff, který na neprincipiální žvanění občanských demokratů reagoval v Lidových novinách následující otázkou Mirkovi Topolánkovi: „Co budete dělat vy, pokud se stanete předsedou vlády? A co bude dělat Ivan Langer, až bude ministrem vnitra?“