Milé děti, protože i do Česka za vámi konečně dorazil televizní Big Brother, je na čase vám říci pravdu o světě, v němž vyrůstáte. Pro většinu z vás má slovo Bůh pravděpodobně menší hodnotu než walkman, hamburger nebo mobilní telefon. Od svých rodičů, kteří byli povětšinou odkojeni vědeckým materialismem, jste nejspíše pochytili, že se Boha nenajíte, nelze z něho telefonovat, nelze si na něm přehrát cédéčko, a nikdo (kromě údajně několika židovských podivínů z Bible) ho nikdy neviděl, natož pak ve značkovém oblečení.
Proto budete jen těžko věřit, že se lidé kdysi Boha báli a zdánlivě to fungovalo velmi podobně jako ve VyVolených. Nejprve Bůh rozhodl o tom, že budete vysláni do příbytku jménem Pozemský život, a pak vás nepřetržitě pozoroval i hodnotil. Jeho oko bylo neviditelné a bylo naprosto všude. I ostatní jeho nástroje byly o poznání kvalitnější než ty naše: Bůh například nejen viděl, co děláte, ale věděl též, co si myslíte.
Pro účastníky téhle show byla nastavena skutečně tvrdá soutěžní kritéria, kterým se v té době říkávalo boží přikázání. Když vám dnes někdo vypráví o tom, jak zajímavou psychologickou studií zátěžových lidských vztahů a soutěživosti je například takový Big Brother, vězte, že je to slabé kafe. Jelikož byl Bůh absolutnem, byly i odměna a sankce absolutní.
Z toho všeho vyplývá, že ani VyVolení, ani Big Brother nejsou nijak originální a jejich tvůrci opisují. Po „smrti Boha“ jsou tyto televizní show jen pokusem o komerční využití dramatu, které fungovalo přirozeně po tisíciletí. Většina lidí dneška se ovšem už nesnaží obstát před absolutním arbitrem, pouze rádi takové drama v rozředěné formě předstírají a přitom si sami hrají na bohy—ať už před kamerou nebo jako soudci před televizní obrazovkou.
Jenže takový mediální odvar odvěkého lidského dramatu je nakonec docela nedramatický; stává se z něho karikatura. Soutěžící nespojuje žádná vertikála, a tak jsou tyto show jen postmoderně horizontální mozaikou marnivosti a narcisismu. Většinu času se v nich soutěžící předvádějí s pomocí prázdného „kecání“, pouček populární psychologie a různých fyzických úkonů, během kteréhožto předvádění se nás snaží přesvědčit o neodolatelnosti svých osobností. Většina z nich připomíná mediální popstar Viktorii Beckhamovou, která před časem prohlásila, že v životě nepřečetla jedinou knihu. Později svůj výrok opravila tak, že pár knih rozečetla, ale žádnou nedočetla. Není divu, že v době takových idolů je VyVrcholením, když se soutěžící přímo před kamerou svléknou nebo se dokonce oddají obcování.
Zdá se prostě, milé děti, že ač usilujeme o to, abychom znovu stvořili, co už zde jednou bylo, daří se nám to jen v podobě stále trapnějších karikatur. Jak to bude pokračovat? Především se brzy zlepší úroveň šmírování. Nestačí se přeci jen dívat, potřebujeme vědět i to, co si kdo myslí a cítí! Pokusil se sice o to už ambiciózní projekt zvaný totalitarismus, ale nakonec selhal, protože i on byl pouhou lidskou karikaturou snahy o absolutno.
Teď se pokouší složit reparát s pomocí nových technických prostředků. Nevynalézají se jen stále menší kamery, ale i technologie mentálního slídění. Brzy nebude stačit, když budeme přesně vědět i vidět, co který jedinec právě dělá, ale budeme chtít znát, co si myslí. Bezpochyby bude dále přibývat čidel, čipů, detektorů i dalších vymožeností. Ani u obrazovek už nebude nikoho zajímat, jak dva soutěžící souloží, pokud nebudeme schopni hodnotit (a do jisté míry sdílet) i to, co prožívají. Virtuální realita se tak musí stát interaktivní.
Evidentně ani údajně sebevědomí moderní „individualisté“ nemohou existovat bez toho, aniž by je někdo jiný sledoval a zhodnocoval tak jejich konečnou existenci alespoň karikaturou transcendentna. Vy, milé děti, budete jednou žít v ještě dokonalejší společnosti, v níž konzumerismus vyústí do toho, že budeme navzájem stále více spotřebovávat zážitky druhých–tedy jeden druhého.
Stále více toho budeme skrze média „spoluprožívat“—i když tím pádem, už z definice, to budou stále větší pitomosti. Jednou budete se svými zážitky před velkým televizním okem vy, po druhé ti ostatní, a jednoho dne možná všichni naráz. O svých voyeristických zážitcích i svých vlastních výkonech před zraky ostatních voyeurů si pak budete vyprávět. Těm, co nesnesitelnost takového sdílení nepochopí, přispěchají na pomoc experti, zejména psychologové. Jeden spisovatel to nazval Báječný nový svět.
Lidové noviny, 6.9.2005