Ani ti z nás, kdo se příliš nezajímají o nerůznější formy masové zábavy, jež hýbou moderní společností, nemají v mediálním věku šanci uniknout informačnímu balastu, jehož cílem je nás seznámit například s tím, co dělá malíček Jaromíra Jágra, s kým se právě rozchází nebo naopak sbližuje Lucie Bílá, nebo co si myslí jakási Regina z jakýchsi VyVolených. Autor těchto řádek se stále více strachuje zapnout si televizní zprávy v kterékoliv české televizní stanici nebo si prolistovat celé noviny, aby se nezačal okamžitě dusit pod lavinou mediálních odpadků.
Příkladem mediálního odpadu, jemuž nelze nijak uniknout, je i infantilní mediální seriál na téma „Bude Pavel Nedvěd hrát za národní tým?“ V rámci této reality show, která je pro mnoho lidí evidentně čímsi napínavá, se opakovaně, s různými nuancemi, před našima očima rozvíjí už delší dobu následující „napínavý“ příběh.
Na jeho začátku Pavel Nedvěd (dále jen Pavel) už nechce hrát za národní tým, protože na tom není po mistrovství Evropy v roce 2004 zdravotně dobře, jinak by ale prý možná hrál. Seriál pokračuje s tím, že Pavel, navzdory svým zdravotním potížím (které mu kupodivu nebrání pravidelně nastupovat za Juventus Turín) se nakonec ve velkých duševních mukách rozhoduje, zda za „nároďák“ hrát či ne, jenže novináři napsali cosi, co Pavla urazilo, takže citlivý Pavel nakonec hrát nebude.
Trenér následně s Pavlem vyjednává, ale ani on není, zdá se, dostatečně citlivý, takže Pavel své stanovisko nakonec nemůže změnit, i kdyby chtěl. Po čase ovšem přicházejí další napínavé zprávy. Pavel by prý možná své stanovisko přehodnotil navzdory tomu, že trenér nebyl původně dostatečně citlivý. (Trenér mezitím vysvětlil, že nemínil být necitlivý, šlo prý jen o jakési nedorozumění.) Jenže pak někdo opět řekne něco, co rozjitří Pavlovu mysl natolik, že musí přehodnotit to, co už předtím zhodnotil jinak.
V poslední době nám v televizních rozhovorech, které zabírají dobrou polovinu sportovních zpráv, Pavel roztřeseným hlasem vysvětluje, proč si myslí to, co si myslí, popřípadě, proč si nemyslí to, co bychom předpokládali, že by si měl myslet. Hlavně se ale dozvídáme, co cítí. Ačkoliv se celý život věnuje poměrně brutální hře, znovu a znovu ukazuje, že je velmi citlivý. Občas má co dělat, aby potlačil slzy—tolik ho ty různé mediální i další tlaky bolí. Opět se dozvídáme, že trenér a další lidé řekli něco, co Pavla rozjitřilo.
Trenér nám vzápětí (během speciálně svolané tiskové konference!) sděluje, že se jedná o nedorozumění, protože neřekl to, co podle médií řekl, to jen média věci překroutila. Pavel je ovšem uražen tak jako tak. Uražen je tentokrát i trenér, ale v zájmu porozumění dosti krkolomně vysvětluje cosi v tom smyslu, že se prý lidé navzájem fackují i v dobrých rodinách a přitom se vlastně mají rádi a mají spolu děti.
Takže víme, že se trenér a Pavel mají rádi, i když se navzájem jaksi nemohou dorozumět. Nakonec prý možná, kdo ví, Pavel přeci jen v nároďáku ještě někdy nastoupí (tedy pokud někdo neřekne něco necitlivého).
Úplně nejlepší by ovšem bylo, kdyby Pavel odjel do Turína a na nároďák opravdu zapomněl. Ti z nás, pro něž je fotbal jen hra, na kterou se dá celých 90 minut dívat, jenom když hrají kouzelníci s míčem z Brazílie, by přinejmenším byli ušetřeni nejrůznějších zpráv o Pavlově duševním stavu, který lidi nepropadlé jistému typu mediální idiocie, parazitující na mentalitě konzumentů pohlcených popkulturou, zajímá asi tak jako „šokující“ zprávy, že jakýsi šimpanz, údajně náruživý kuřák, přestal po mnoha letech konečně kouřit. I trenér by se pak mohl soustředit na fotbal. A v televizi by se vysílaly sportovní zprávy.