Podezřelí podnikatelé jako mediální hvězdy

Česká média zatím marně hledají přijatelnou polohu mezi dvěma extrémy:

na jedné straně opakovaně nerespektují právo lidí podezřelých z

trestných činů na presumpci neviny (takže často zveřejňují jejich plná

jména a reportují o nich tak, jakoby už bylo prokázáno, že se trestných

činů dopustili) a zároveň se snaží některé známější tváře mezi

podezřelými buď mediálně „vytěžit“ nebo často přímo glorifikovat.

O prvním ze dvou uvedených novinářských prohřešků se často mluví už v

kursech novinářské etiky. Ten druhý je komplikovanější a hůře

definovatelný.

Novináři, kteří například natočí rozhovor se známým podnikatelem,

podezřelým ze závažných trestných činů, se budou ve většině případů

bránit poukazy na pokusy o odhalení možných souvislostí s politickou

nebo jinou korupcí, popřípadě poukazy na potřebu veřejnosti být

informována o té či oné kauze nejen policií ale také druhou stranou.

Pokud ten či onen novinář medializuje slavné podezřelé především proto,

že je to například součást jeho investigativního novinářského záměru,

může být takové chování obecně ospravedlnitelné. Problém nastává v

okamžiku, kdy se mediální zájem o takové lidi řídí očividně komerčními.

Media se pak dostávají do prekérní role, neboť nejen ztěžují nalezení

spravedlnosti, ale také relativizují závažnost trestných činů, které

pravděpodobně byly spáchány.

Ještě závažnějším prohřeškem je ochota některých sdělovacích prostředků

zveřejnit coby seriózní svědectví cokoliv, co jim například slavný

podezřelý (nebo už oficiálně obviněný a stíhaný) podnikatel sdělí. Tím,

že se nenamáhají podobná prohlášení zasadit do patřičného kontextu,

nebo záměrně volí kontext neobjektivní, dávají prostor k manipulaci s

veřejným míněním a velmi ztěžují vyšetřování stíhaných osob.

Snad nejzávažnějším prohřeškem jsou pak pokusy některých médií využívat

„svědectví“ lidí podezřelých z těžkých kriminálních činů k podprahovému

politickému boji. Jestliže například obviněný podnikatel, jako je

Radovan Krejčíř, dostane značný mediální prostor k tomu, aby mohl bez

potřebných důkazů (tvrdíc, že důkazy teprve dodá) obviňovat z rozsáhlé

korupce politickou stranu nebo policisty, pomáhají novináři de facto

celou kauzu politizovat. I když například Krejčíř nakonec žádné

přesvědčivé důkazy neposkytne, jeho medializovaná, ničím nepodložená,

tvrzení už napáchala politickou škodu. Otázka, kterou si pak musíme

klást, je, zda novináři skutečně hledali pravdu, nebo jenom využili

stíhaného podnikatele k nějaké vlastní politické hře – tedy, zda jim,

poněkud zlomyslně a neprofesionálně, nešlo právě o napáchání zmíněné

škody.

Samotní novináři by si měli takovou otázku vždy klást, když dávají v

médiích prostor lidem, jako je Krejčíř, nebo dokonce odvysílají

nepodložená tvrzení lidí už oficiálně odsouzených. Z hlediska

novinářské profese je v takových případech namístě nejvyšší možná

opatrnost: už pouhá percepce, že ten který sdělovací prostředek využívá

trestně stíhané celebrity k nějakým politickým účelům nebo jim

poskytuje prostor z cynických komerčních důvodů vyvolává k takovým

sdělovacím prostředkům nedůvěru. Ta pak oslabuje věrohodnost

sdělovacích prostředků v kauzách, kde právě by mohly a měly hrát roli

hlídacího psa.

Hermes Media, 13.11.2005, www.hermesmedia.cz

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..