Prezident Václav Klaus prohlásil v rozhovoru pro Hospodářské noviny, že se ani po červnových volbách do Poslanecké sněmovny nehodlá smířit s menšinovou vládou sociální demokracie, která by se opírala o podporu komunistů. Odvolal se přitom na precedent z předloňské vládní krize, kdy si stanovil podmínku, že Stanislava Grosse pověří sestavením vlády pouze za předpokladu, že mu dodá podpisy 101 nekomunistických poslanců. Gross na tuto podmínku přistoupil.
V reakci na Klausovo vyjádření prohlásili jak někteří ústavní experti, tak politici, že prezident nemá na něco podobného právo a že by takový střet nakonec prohrál. Sociální demokraté tvrdí, že Jiří Paroubek v případě volebního vítězství ČSSD prezidentovi žádné podpisy neponese.
Podíváme-li se na Klausovo vyjádření bez emocí, je třeba odlišit rovinu politickou od roviny ústavní. Je docela dobře možné, že v politické úrovni by prezident skutečně prohrál, kdyby příliš tvrdě určoval, o koho se vítězná ČSSD smí v parlamentním hlasování o důvěře nově sestavené vládě opřít. V politicky ošemetné situaci by byl zejména v případě, že by poslanci KSČM a ČSSD poskytli podpisy ukazující, že vláda ČSSD má většinovou podporu.
Zároveň je ovšem třeba říci, že v případě prezidenta, který nemůže de facto být ze své funkce odvolán, je definice politické porážky relativní. Navíc ČSSD už oficiálně prohlásila, že nepodpoří Klausovo znovuzvolení v roce 2008, a pravděpodobné je, že Klause po jeho prohlášeních nepodpoří ani komunisté. Za takových okolností nemá prezident co ztratit, když se bude snažit možnou vládní spolupráci ČSSD a KSČM hned v zárodku rozbít.
Z hlediska ústavního by prezident střet s ČSSD prohrát ovšem nemusel. Navíc je problematické tvrdit, že prezident na jím avizovaný postup nemá právo. Znění současné ústavy mu konkrétně nepřikazuje, jak má při výběru premiéra postupovat a rozhodně ho nemůže donutit, aby nakonec ustoupil. Ústava pouze říká, že prezident jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh pak členy vlády.
V praxi to znamená, že prezident může teoreticky pověřit sestavením vlády kohokoliv (i když riskuje, že takový kandidát a jeho vláda nedostanou podporu sněmovny), ale také že nemusí pověřit nikoho, protože ústava nestanoví žádnou časovou lhůtu pro jmenování předsedy vlády po skončení voleb. Jediná existující časová lhůta běží až od okamžiku, kdy prezident vládu už jmenoval. Ta pak musí do 30 dnů předstoupit před Poslaneckou sněmovnu a požádat o důvěru.
Opakovaná neochota jmenovat Jiřího Paroubka premiérem, dokud ten prezidenta—například s pomocí podpisů poslanců—nejprve nepřesvědčí, že má podporu nekomunistické většiny, by nepochybně vyvolala politickou krizi. Z ústavního hlediska by ale Klausova pozice nebyla nikterak slabá.
Prezident má přitom k dispozici několik ústupových cest. Mohl by si například částečně zachovat tvář tak, že by v případě Paroubkova odmítnutí splnit jeho požadavky, jmenoval premiérem někoho jiného. Byl by si samozřejmě vědom toho, pokud budou mít ČSSD a KSČM většinu (a ČSSD odmítne velkou koalici s ODS), nebude mu žádný nesocialistický politik schopen doložit, že má jeho vláda většinovou podporu. A kdyby své ultimátum zmírnil tak, že mu šlo jen o neutralizaci KSČM, nikoliv o doložení většinové podpory za každou cenu, ČSSD a KSČM se mohou spojit při hlasování o důvěře a prezidentovu vládu odmítnout. To by pro Klause částečná politická porážka byla, jenže by tak odpovědnost za vtažení komunistů do vládnutí cele přenesl na ČSSD, protože podle ústavy přísluší třetí pokus o sestavení vlády předsedovi Poslanecké sněmovny, což je v našem případě sociální demokrat.
Kdyby prezident zvolil taktiku, že premiéra nejmenuje, dokud Paroubek nezmění názor na komunistickou podporu, může teoreticky trvat na svém bez časového omezení. V praxi by to znamenalo, že zemi řídí dále dosavadní vláda. To by samozřejmě vyvolalo po určité době jak politickou, tak ústavní krizi. Nikde ale není napsáno, že jejím řešením by nezbytně musela být prezidentova porážka. Parlament by se například mohl dohodnout i na vypsání nových voleb.
Klaus má na své straně „polehčující okolnosti“. Ústavní zvyklost, na základě které prezident premiéra jen designuje, ale fakticky ho nejmenuje, dokud nemá záruku, že vláda projde hlasováním o důvěře, nezavedl Klaus, ale Václav Havel. Navíc pro to, aby měl prezident při sestavování vlády široké pole a mohl si „postavit hlavu“, existují dobré důvody.
Může totiž teoreticky nastat situace, kdy ve volbách zvítězí extrémistická strana a prezident bude poslední hrází proti nástupu autoritářského vládnutí. Pokud by mu ústava přikazovala, že musí premiérem jmenovat předsedu vítězné strany, nebo že se nesmí zajímat o to, jak vítězná strana získá důvěru, bylo by to pro demokracii nebezpečné. Už pouhé jmenování vlády prezidentem totiž znamená, že přinejmenším do jejího odmítnutí parlamentem při hlasování o důvěře, má nová vláda v rukou na třicet dnů stát, včetně například přístupu ke státním penězům, složkám donucovací moci i státním tajemstvím.
Zkrácená verze tohoto článku vyšla pod názvem „Klaus může proti ČSSD vyhrát“ v Hospodářských novinách, 16.1.2006