Prezident Václav Klaus prohlásil v rozhovoru pro Hospodářské noviny, že se ani po červnových volbách do Poslanecké sněmovny nehodlá smířit s menšinovou vládou sociální demokracie, která by se opírala o podporu komunistů. Odvolal se přitom na precedent z předloňské vládní krize, kdy si stanovil podmínku, že Stanislava Grosse pověří sestavením vlády pouze za předpokladu, že mu dodá podpisy 101 nekomunistických poslanců. Gross na tuto podmínku přistoupil.
V reakci na Klausovo vyjádření prohlásili jak někteří ústavní experti, tak politici, že prezident nemá na něco podobného právo a že by takový střet nakonec prohrál. Sociální demokraté tvrdí, že Jiří Paroubek v případě volebního vítězství ČSSD prezidentovi žádné podpisy neponese.
Podíváme-li se na Klausovo vyjádření bez emocí, je třeba odlišit rovinu politickou od roviny ústavní.
Prezident nemá co ztratit
Je docela dobře možné, že v politické úrovni by prezident skutečně prohrál, kdyby příliš tvrdě určoval, o koho se vítězná ČSSD smí v parlamentním hlasování o důvěře nově sestavené vládě opřít. V politicky ošemetné situaci by byl zejména v případě, že by poslanci KSČM a ČSSD poskytli podpisy ukazující, že vláda ČSSD má většinovou podporu.
Zároveň je ovšem třeba říci, že v případě prezidenta, který nemůže de facto být ze své funkce odvolán, je definice politické porážky relativní.
Z hlediska ústavního by prezident střet s ČSSD prohrát ovšem nemusel. Navíc je problematické tvrdit, že prezident na jím avizovaný postup nemá právo. Znění současné ústavy mu konkrétně nepřikazuje, jak má při výběru premiéra postupovat a rozhodně ho nemůže donutit, aby nakonec ustoupil. Ústava pouze říká, že prezident jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh pak členy vlády.
V praxi to znamená, že prezident může teoreticky pověřit sestavením vlády kohokoliv (i když riskuje, že takový kandidát a jeho vláda nedostanou podporu sněmovny), ale také že nemusí pověřit nikoho, protože ústava nestanoví žádnou časovou lhůtu pro jmenování předsedy vlády po skončení voleb. Jediná existující časová lhůta běží až od okamžiku, kdy prezident vládu už jmenoval. Ta pak musí do 30 dnů předstoupit před Poslaneckou sněmovnu a požádat o důvěru.
Co když nejmenuje nikoho?
Opakovaná neochota jmenovat Jiřího Paroubka premiérem, dokud ten prezidenta—například s pomocí podpisů poslanců—nejprve nepřesvědčí, že má podporu nekomunistické většiny, by nepochybně vyvolala politickou krizi. Z ústavního hlediska by ale Klausova pozice nebyla nikterak slabá.
Prezident má přitom k dispozici několik ústupových cest. Mohl by si například částečně zachovat tvář tak, že by v případě roztržky s Paroubkem jmenoval premiérem někoho jiného. Byl by si samozřejmě vědom toho, pokud budou mít ČSSD a KSČM většinu (a ČSSD odmítne velkou koalici s ODS), nebude mu žádný nesocialistický politik schopen doložit, že má jeho vláda většinovou podporu. A kdyby své ultimátum zmírnil tak, že mu šlo jen o neutralizaci KSČM, nikoliv o doložení většinové podpory za každou cenu, ČSSD a KSČM se mohou spojit při hlasování o důvěře a prezidentovu vládu odmítnout.
To by pro Klause částečná politická porážka byla, jenže by tak odpovědnost za vtažení komunistů do vládnutí cele přenesl na ČSSD, protože podle ústavy přísluší třetí pokus o sestavení vlády předsedovi Poslanecké sněmovny, což je v našem případě sociální demokrat.
Kdyby prezident zvolil taktiku, že premiéra nejmenuje, dokud Paroubek nezmění názor na komunistickou podporu, může teoreticky trvat na svém bez časového omezení. V praxi by to znamenalo, že zemi řídí dále dosavadní vláda.
Klaus má na své straně „polehčující okolnosti“. Ústavní zvyklost, na základě které prezident premiéra jen designuje, ale fakticky ho nejmenuje, dokud nemá záruku, že vláda projde hlasováním o důvěře, nezavedl Klaus, ale Václav Havel. A pro to, aby měl prezident při sestavování vlády široké pole a mohl si „postavit hlavu“, existují dobré důvody.