Varování o nastupujícím komunistickém nebezpečí se množí. Varují nás nejen pravicoví politici a komentátoři, ale nejnověji i někteří umělci. Skupina herců dokonce nedávno zorganizovala v jednom z pražských divadel setkání, během kterého varovali před komunisty a vyzývali, aby si lidé dobře rozmysleli koho budou volit. A protože umělci jistě nemínili přesvědčovat přesvědčené, že nemají volit KSČM, nejspíš chtěli občanům říci, že nemají volit sociální demokracii, protože ta se dozajista po volbách spojí s KSČM.
Nejrůznější protikomunistické akce jsou pochopitelné, pokud se snaží vyjádřit morální rozhořčení nad zločiny, kterých se dopustil komunistický režim nebo nad licoměrností nekomunistických stran v jejich postojích ke KSČM. Obecně ale nejrůznější výzvy na téma „rostoucí komunistické nebezpečí“ znějí několik měsíců před volbami poněkud účelově. A především jsou, řečeno lidově, „mimo mísu“.
Jedněm se „komunistické nebezpečí“ hodí jako volební zbraň. Jiní to myslí upřímně, ale nejsou schopni vidět, že skutečná nebezpečí pro naší demokracii jsou už dávno jiného druhu. Je pravda, že se komunisté výrazně ideově nezměnili, ale zároveň nelze než souhlasit s premiérem Jiřím Paroubkem, když opakuje, že KSČM funguje v naprosto jiném kontextu než v roce 1948. I kdyby komunisté nakrásně měli na oklešťování demokracie znovu chuť, nedostává se jim k tomu dnes prostředků a síly.
Je příznačné, že se téměř nikdo nepokouší vysvětlit, jak konkrétně by se nástup komunistů v dnešních poměrech odehrál. KSČM je středně velká strana, která by přinejlepším mohla fungovat jako menší koaliční partner strany velké, například ČSSD. Nebo by takovou stranu mohla „tiše“ podporovat. Je jisté, že by si kladla podmínky nebo i trochu vydírala, ale i ona dobře ví, že oklešťování demokracie v zemi, která je členem Evropské unie a NATO, nepřichází v úvahu.
Ale hlavně: i přes ideologické podobnosti se svou předchůdkyní, se KSČM od KSČ dost liší. Nástup komunismu v Československu po 2. světové válce měl poměrně značnou podporu mezi intelektuály a mladšími lidmi. KSČ byla masová organizace, která se opírala o (v Československu) ještě nevyzkoušené utopické vize a humanistická hesla. Výsledky tohoto experimentu dnes známe. Nehledě na to, že komunismus byl úzce spjat s industriální érou, která už též odezněla. V tomto kontextu se rádo zapomíná, že komunisté odevzdali moc víceméně dobrovolně. Bylo to vyčerpané hnutí bez inspirace a energie dále vládnout.
KSČM je ve srovnání s KSČ stranou starých lidí. Průměrný věk jejích členů je více než 70 let! Průměrný věk jejích voličů není o moc nižší. Strana nemá skutečně masovou podporu, o podpoře mezi intelektuály nemluvě. Ideje komunismu dnes nemají potřebnou mobilizační sílu.
Jestliže se někteří lidé jsou ochotni strašit tímto „nebezpečím“, vypovídá to mnohé především o nich: tedy o jejich nízké sebedůvěře a malé důvěře v pevnost našeho demokratického systému. Dnešní komunistická strana by se přitom klidně mohla jmenovat „Strana za životní jistoty“. To opravdu není strana, která má sílu, aby oklešťovala demokracii. Nanejvýš trochu otravuje politické ovzduší.
Pravdu má prezident Václav Klaus, když na otázky po komunistickém nebezpečí poněkud ironicky odpovídá, že skutečná nebezpečí pro demokracii jsou dnes úplně jinde. S Klausem se lze přít o definici těchto nebezpečí, jisté ale je, že když se například umělci sejdou, aby v emotivně laděných apelech varovali proti nástupu komunistů, plýtvají zbytečně energií. Pokud opravdu existuje vážné domácí nebezpečí současnému společenskému pořádku, je jisté, že nečíhá ve straně důchodců.
Právo, 23.2.2006