Lpění na izolaci komunistů odráží neřešený vnitřní konflikt české společnosti.
Jedna z nejčastějších otázek, kterou dostává od zahraničních novinářů politický analytik zabývající se českou politikou, zní: Jak je možné, že v České republice existuje silná nereformovaná komunistická strana?
Tato otázka je logická. Česká republika je dnes poměrně stabilní, ekonomicky prosperující demokracií, v níž by zdánlivě neměla existovat významnější poptávka po politické ideologii, kterou reprezentují komunisté. Málokdo se ale ptá, co vlastně dnešní komunisté skutečně reprezentují.
Internacionála na smetišti dějin
Potíže s pochopením značného vlivu Komunistické strany Čech a Moravy vyrůstají částečně z mylného přesvědčení, že KSČM je extrémně levicovou stranou. Tou byla její předchůdkyně—Komunistická strana Československa. Podobně jako ostatní komunistické strany, zejména před uchopením moci, opírala se i KSČ o vyhraněně levicovou ideologii s utopistickým rozměrem. Klíčová byla nejenom hesla ekonomického rovnostářství, překonání třídních rozdílů, či postupného nahrazení státu i klasické demokracie novým politickým systémem, ale též hesla internacionalismu.
Když se komunistické strany dostaly k moci, rychle se ukázalo, že mnohé z jejich utopických vizí není možné uskutečnit, a že budování „beztřídní společnosti“ a zrušení politického pluralismu při současném zachování státu vede ke vzniku autoritářských či přímo totalitních režimů. Přesto ale i v tomto období komunistické strany vyznávaly, alespoň slovně, internacionalismus. Jejich útoky vůči „zahraničí“ byly formulovány ve slovníku třídního boje a vedeny proti imperialistům či kapitalistům. V tomto ohledu zůstávala komunistická ideologie na krajně levicových, nikoliv nacionalistických pozicích.
KSČM si některé z těchto pozic podržela, ale některých se po zhroucení komunistického systému musela též vzdát. Přinejmenším z taktických důvodů nemluví dnešní čeští komunisté o diktatuře proletariátu nebo o světové revoluci, ale vystupují spíše jako strana, která (alespoň v této vývojové fázi) respektuje pravidla demokratického systému, přičemž zároveň trvá na krajně levicových představách ekonomického uspořádání. Ani v ekonomické sféře ale KSČM dnes nepropaguje rozsáhlé znárodňování a totální zrušení soukromého vlastnictví. Její rétorika se posunula směrem k obraně sociální spravedlnosti v rámci existujícího systému.
Boj s kapitalismem na sebe vzal novou podobu. Pro komunisty je dnes ztělesněním kapitalistického zla proces globalizace. Ten je i podle KSČM především výrazem nových forem fungování kapitálu. A protože komunisté vždy vycházeli z marxistického názoru, že základna určuje nadstavbu, chápou například i nové formy globální správy, jakou je třeba Evropská unie, jako projevy globálního panství kapitálu.
V tomto ohledu je tedy dnešní komunistická ideologie jen variací té původní. Přijala „realističtější“ pohled na témata, jako je třeba světová revoluce či zrušení státu, a je ochotna uznat i nutnost (dočasně) operovat v rámci demokratického systému. Uznání skutečnosti, že namísto světové vlády proletariátu, která měla vyústit do beztřídní a bezstátní společnosti, nastoupila „vláda globálního kapitálu“ ovšem také vyústilo do zásadnějších změn v komunistickém myšlení.
Národní stát, který měl v tradiční komunistické ideologii odumřít, což bylo podtrhováno důrazem na internacionalismus, se změnil v baštu, kterou je třeba bránit před náporem globalistů. Komunistické strany se tak v posledních 15 letech silně nacionalizovaly.
Přinejmenším v tomto bodě si dnešní komunistická ideologie dobře rozumí nejen s extrémní pravicí, ale s politickou pravicí obecně. I ta totiž učinila v posledních desetiletích zásadní obrat. Zatímco dříve bývaly pravicové strany zastánkyněmi kapitálu bez přívlastků, dnes se i ony vesměs bouří proti rozmělňování role národních států v procesu globalizace. Volají po silném státu, který by byl schopen se postavit nadnárodním ekonomickým tlakům i nadnárodním institucím.
Hlavními zastánkyněmi globalizace se paradoxně staly sociálně demokratické strany, které původně—podobně jako komunistické strany—vyrostly z kritiky kapitálu. Pokud bychom přijali komunistickou definici globalizace, jsou dnes sociálně demokratické strany největšími podporovatelkami jak globálního kapitálu, tak dalších projevů globalizace—například nadnárodních institucí.
Politická pravice i levice se tak zásadním způsobem proměnily. Zatímco demokratická levice si osvojila řadu myšlenek liberalismu (a posunula se tak i do politického prostoru, kde dříve fungovala liberální pravice), demokratická pravice byla vytlačena do pozic obrany (národního) státu a národních zájmů, což se projevuje nejen jistým skepticismem k nadnárodní integraci, ale též rostoucím odporem k imigraci a multikulturalismu.
Sociálně demokratické strany tak na jedné straně částečně expandovaly do politického prostoru, který dříve náležel liberálům, tak obsadily kótu „internacionalismu“, kterou (v pokřivené podobě, ale přesto) praktikovali dříve komunisté. Komunistické strany i (krajní) pravice tak ve svých postojích k roli národního státu a nacionalismu najdou společnou půdu snadněji, než jí najde pravice a demokratická levice na jedné straně nebo komunisté a strany demokratické levice na straně druhé.
Máme čisté ruce
V případě KSČM byl vývoj směrem k nacionalismu ovlivněn nejen vynucenými posuny v ideologii, ke kterým došlo po pádu komunistických režimů, ale také taktickou volbou. Zhruba v polovině 90. let si KSČM uvědomila, že v české společnosti existuje určité množství lidí, kteří nepřijali demokratický systém, ale zároveň nejsou přirozenými zastánci extrémně levicových názorů. Po neúspěchu Sládkových Republikánů ve volbách v roce 1998 se tak KSČM svou rétorikou výrazně posunula do politického prostoru, v němž dříve měli hlavní slovo právě sládkovci.
KSČM tak v posledních letech nemůže být definována jako klasická extrémně levicová strana. Je to strana, která obhospodařuje jak voliče stojící názorově nalevo od ČSSD, tak určitý segment extrémně pravicových voličů. Logický rozpor v takovém postoji je jen zdánlivý. Představíme-li si politické spektrum jako kruh, pravicové i levicové extrémy se na něm setkávají a prolínají se. V obou těchto politických proudech existuje poptávka po vládě silné ruky. Protože nacionalizace komunismu též umožnila, že komunisté dnes mluví jazykem tzv. národních zájmů, nepůsobí nikterak nevěrohodně, když vyjadřují i některé xenofobní postoje typické pro krajní pravici.
Ideologické rozkročení směrem k pravicovému extremismu je jedním z vysvětlení pro značný vliv českých komunistů. KSČM dnes prostě hraje roli, kterou v Rakousku hrají Haiderovi Svobodní nebo Le Penova Národní fronta ve Francii. K tomu jim pomohla i konkrétní selhání nekomunistických stran.
Tzv. demokratický politický establishment selhal poprvé krátce po roce 1989, když nedokázal dát komunistické straně ultimátum: buď se omluvíte za svou minulost a v komunistické straně proběhnou reformy podobné těm, kterými prošly komunistické strany ve většině postkomunistických zemí, nebo budete zakázáni. Ačkoliv se návrh na zákaz komunistické strany objevil, nebyl schválen.
Demokratické strany se raději uchýlily k bezzubým deklaracím, jako byl zákon o zločinnosti komunismu. KSČM, ač postupně odmítla jakékoliv významnější reformy, tak mohla existovat v rámci oficiálního politického spektra. Když se brzy ukázalo jako liché i přesvědčení mnoha demokratů, že vzhledem k vysokému průměrnému věku členů KSČM, bude vliv strany přirozeně upadat s postupujícím časem, zabydlel se v českém politickém spektru zvláštní politický subjekt.
Na jedné straně byla KSČM vysoce viditelná, protože byla zastoupena v parlamentu, na straně druhé měla nulový koaliční potenciál, takže nenesla odpovědnost za vládnutí. Nekomunistické politické strany se uchýlily ke zvláštní politické schizofrenii. Tvrdily, že s KSČM by nikdy nespolupracovaly, a náznaky ústupků komunistů u svých soupeřů účelově dodnes využívají k politickému boji, ale zároveň přijaly komunisty jako víceméně legitimní politické partnery na úrovni parlamentní. Navíc na úrovni komunální mnohé strany s komunisty bez problému spolupracovaly a spolupracují.
KSČM se tak v období, v němž si–už kvůli nesmírně obtížným transformačním krokům–musely všechny strany, které činily politická rozhodnutí, „umazat ruce“, dostala do velmi výhodné pozice politického subjektu, který není za nic zodpovědný, ale požívá dostatečnou mediální viditelnost i politickou legitimitu, aby mohl vše kritizovat. KSČM se tak postupem času stala typickou protestní stranou, která kromě voličů extrémně levicových i pravicových, jež oslovuje
svými názory, též přitahuje lidi, kteří chtějí výrazným způsobem vyjádřit své znechucení z politického establishmentu.
České specifikum
K relativně dobré pozici KSČM přispělo i jedno české specifikum. Česká republika je jedinou postkomunistickou zemí, v níž po roce 1989 vyrostla silná sociálnědemokratická strana, jež nevznikla transformací strany komunistické.
Je otázkou pro politické historiky, zda to byl vývoj dobrý nebo špatný. V zemích, jako je Maďarsko nebo Polsko, byl problém komunistické strany „vyřešen“ tak, že se postkomunisté stali normální součástí politického spektra. V konečném součtu prováděly tyto strany stejné tržní a další reformy, které v Česku prováděla ČSSD. Společnost tak byla mnohem méně polarizována a navíc odpadl problém s koaličně „nepoužitelnou“ stranou, která má 20 procent mandátů v dolní komoře parlamentu.
Proti tomuto argumentu lze namítnout, že, jakkoliv frustrující může existence silné KSČM být, dlouhodobě je jasná hranice mezi komunisty a sociálními demokraty pro politický systém lepší. Ačkoliv i v ČSSD najdeme mnoho bývalých komunistů, způsob jejího vzniku jí dává jiný druh demokratické legitimity, než mají strany postkomunistické. Je v ní též mnohem méně vysoce postavených komunistických politiků z období před pádem komunismu. To může dávat České republice v dlouhodobém výhledu lepší šanci, než jejím sousedům, že se s komunistickým dědictvím vypořádá. Komunisté v KSČM jsou také lépe viditelní, než by byli uvnitř strany, která se tváří jako demokratická levice.
Ode zdi ke zdi
Toto specifické rozdělení české levice na sociálně demokratickou a komunistickou, které neznáme z ostatních postkomunistických zemí, bylo zakódováno už v událostech, které následovaly porážku Pražského jara v roce 1968. KSČ se během normalizace, na jejímž začátku stály rozsáhlé čistky, stala neostalinskou stranou, v níž nebyl žádný prostor pro reformní proudy, jako tomu bylo v Polsku nebo Maďarsku. Výsledkem bylo, že v roce 1989 nebyli v KSČ téměř žádní reformátoři, kteří by byli ochotni stranu měnit směrem k demokratické levici. Navíc by podobný manévr českým komunistům krátce po sametové revoluci jen málokdo věřil.
Česká veřejnost, nejviditelněji reprezentovaná politiky a médii, si neví s existencí silné komunistické strany rady. Reakce se pohybují od morálního rozhořčení nad rostoucím vlivem strany, která se řádně neomluvila za svou minulost, k flegmatickému pragmatismu. Zatímco „moralisté“ volají buď po zákazu strany, nebo změně jejího jména, či po jejím úplném bojkotu (s komunisty se nemluví), pragmatici tvrdí, že je třeba existenci KSČM přijmout jako fakt. Koneckonců tuto stranu volí téměř 20 procent voličů.
O tom, jak traumatickou otázkou pro demokratickou část veřejnosti existence silné KSČM je, svědčí i to, že mezi zmíněnými názorovými extrémy téměř neexistuje kompromis. Součástí problému je nepochybně skutečnost, že česká společnost, jako celek, se zatím nedokázala vypořádat s obdobím komunismu.
Bojovný antikomunismus dnešních demokratů často jen zastírá skutečnost, že si s komunismem zadala podstatná část české společnosti. Nebyli to přitom jen lidé, kteří byli přímo členy KSČ, nebo lidé, kteří spolupracovali s tajnou policií. Jak už vystižně napsal Václav Havel v Moci bezmocných, komunistický systém si zavazoval všechny, kteří proti němu otevřeně nebojovali, celou řadou rituálů, jichž se všichni museli účastnit, pokud nechtěli upadnout v nemilost.
Komunistický svět se rozpadl
Trauma komunistické zkušenosti i neschopnosti postavit se k této zkušenosti čelem má pak ještě jeden následek: málokdo je schopen zařadit komunistickou éru i praktiky komunistických stran do příslušného historického kontextu. Málokdo tak vidí, že komunismus byl jen slepou uličkou industriální civilizace 20. století a uchytil se jen ve velmi specifických historických situacích velké hospodářské a společenské nestability. Byl to utopický systém, který ideologicky čerpal z humanistického odkazu osvícenství. Tím byl přitažlivý jako alternativa k dopadům ranného kapitalismu.
Komunismus přežíval, dokud vládnoucí elity mohly kontrolovat toky informací a pohyb lidí, což bylo lépe proveditelné v industriálních společnostech, v nichž velké množství lidí plnilo ve výrobě funkce, které dnes plní automaty. Totalitní spojení ekonomické, politické a ideologické kontroly v rukou jedné mocenské skupiny vyžadovalo značnou míru centralizace. Ta není možná, jestliže lidé mají přístup k diversifikovaným zdrojům informací a ekonomicky se zhodnocuje především jejich individuální tvořivost i schopnost komunikovat, tak jak je tomu v postindustriálních společnostech dneška.
Komunistické trauma dokonce brání mnoha lidem přijmout i zcela racionální argumenty, podle kterých mohou mít sice i dnešní komunisté nedemokratické choutky, ale už nemají prostředky, jak tyto cíle uskutečnit. Komunistický svět se rozpadl. Česká republika je součástí Evropské unie a NATO. S komunismem máme své zkušenosti, takže KSČM vzbuzuje mnohem větší skepsi, než vzbuzovala v době svého nástupu k moci její předchůdkyně. Komunistickým nebezpečím se straší, ale nikdo není schopen konkrétně popsat, jak by v dnešních poměrech mohla KSČM výrazněji oklestit naši svobodu.
Morální problém
KSČM není nebezpečná jako potenciální uchvatitel moci, který se bude pokoušet znovu zavádět komunismus nebo jinou diktaturu. Ani k jednomu neexistují v dnešní době předpoklady. Navíc ani mnozí komunisté si už návrat starého systému nepřejí. Dobře se etablovali v nových poměrech. Vědí též, že jakákoliv snaha zavést autoritářský režim by narazila na externí i interní překážky nesrovnatelné svou velikostí s rokem 1948.
Existence KSČM,v její současné podobě, samozřejmě zůstává morálním problémem. Jenže tento problém, jak už bylo naznačeno, je širší než KSČM. Je velmi těžké vyjadřovat morální rozhořčení nad údajně nereformovaným skanzenem komunismu ve společnosti, která je ještě stále hluboce zabředlá v postnormalizačním způsobu myšlení, a kde pro mnoho lidí zůstávají například i měřítkem vkusu ještě stále filmy, estrády a populární hudba normalizačního období. Jinými slovy: česká společnost se jen těžko morálně (a pak možná i prakticky) vypořádá s existencí silné KSČM, dokud se nevypořádá sama se sebou.
V politické rovině má samozřejmě dlouhodobá existence vlivné KSČM za následek jistou erozi odhodlání tuto stranu naprosto bojkotovat. A protože se dlouhodobý bojkot–opírající se o neupřímné moralizování a podemílaný účelovým využíváním (spolupráce s či mobilizováním proti) KSČM—příliš neosvědčil, je docela logické, že někteří politici začínají připouštět spolupráci s KSČM. Zejména v případě ČSSD se není čemu divit. Ta je vystavena účelovému tlaku pravice, že si nesmí s komunisty zadat, přičemž ovšem pravice není ochotna usnadnit rozumnými kompromisy vládnutí ČSSD tak, aby ta mohla komunisty skutečně důsledně izolovat.
Největší potíž
Odhlédneme-li od negativního morálního vlivu, který by zatažení nereformované KSČM do vládní spolupráce mělo na beztak už poměrně cynickou českou veřejnost, lze argumentovat, že reálné nebezpečí plynoucí z takové spolupráce je poměrně malé—zejména kdyby KSČM byla partnerem politicky silnější strany. Třeba vládní spolupráce ČSSD a KSČM by mohla znamenat jisté ústupky ČSSD v ekonomické oblasti, ale ČSSD by nemohla jít za určité limity, jakými je například členství země v NATO nebo v Evropské unii. Důležitá by byla také forma této spolupráce. Zatímco „tichá“ podpora KSČM pro ČSSD by pro komunisty byla politicky obhajitelná u vlastních voličů, vstup KSČM do koaliční vlády v roli menšinového partnera by byl rozhodně více nebezpečný pro KSČM než pro českou demokracii.
Stejně jako za vlády Francoise Mitteranda ve Francii, by část komunistů vnímala vstup do vlády, v níž by KSČM měla jen několik méně významných ministerstev, jako zradu myšlenek komunismu, který ve své nekompromisní formě ještě stále věří ve změnu celého systému. Pro tento druh komunistů může být účast na demokratické vládě jen dočasným taktickým krokem anebo je nechutným kompromisem těch, kdo už nevěří v ryzost komunistické myšlenky.
Problémy s plnohodnotným fungováním v rámci demokratického establishmentu mají ovšem všechny antisystémové či protestní strany. Zapojení do vládnutí vlastně popírá jejich antisystémovost nebo funkci přístavu pro všechny nespokojené. I proto se často začnou štěpit, jako se stalo komunistům ve Francii nebo Svobodným v Rakousku. Případná účast na vládnutí by tak nakonec byla největším problémem především pro samotné české komunisty.
Pro českou veřejnost pak není největším problémem existence KSČM, ale pozůstatky komunismu v myšlení většiny lidí.
Přítomnost, jaro 2006