Moderní liberální demokracie je tak úzce spojena s konáním pravidelných voleb, že i když je to jen jeden z mechanismů pro zjišťování vůle občanů, jsou dnes téměř synonymem demokracie. Zaměňovat ale volby a demokracii je omyl, argumentuje například v nedávném politologickém bestselleru Budoucnost svobody Fareed Zakaria. Volby negarantují svobodu, ani příliš nesouvisí s obsahovou stránkou demokracie. Naopak mohou být dokonce používány jako cynický nástroj potvrzování moci neliberálních režimů.
Navíc zájem občanů demokratických zemí o účast ve volbách postupně klesá. Sílí přesvědčení, že volby jsou ovládány mocí peněz a jsou předmětem mediální manipulace. Zatínco Zakaria volby nezavrhuje (jen volá po posílení těch mechanismů a institucí, které podle něj chrání a rozšiřují svobodu), objevují se koncepty demokracie, jejichž autoři tvrdí, že problémem jsou právě volby. Nabízejí proto modely demokratického uspořádání, v němž by se volby do zastupitelských orgánů buď nekonaly vůbec nebo by byly značně omezeny.
Novodobí kritici volební demokracie nejsou žádnými pionýry na nezmapovaném území. Už Aristoteles tvrdil, že demokracii coby vládu většiny (což je v Aristotelově pojetí vláda chudých) s pomocí voleb nelze uskutečnit. Volby podle něj patří k systému aristokracie, v nichž jsou vybíráni ti nejlepší. Pokud jsou ti, kteří vládnou, zároveň těmi nejbohatšími, mluvíme o oligarchii. Novodobí kritici voleb k Aristotelovým argumentům dodávají, že volby v modernich demokraciích zdegenerovaly do mechanismu, s jehož prostřednictvím se u moci udržují dominantní mocenské struktury, podporované nevolenými byrokraciemi, takže moderní západní státy lze přinejlepším popsat jako plutokratické oligarchie.
Většina radikálních kritiků volební demokracie navazuje tím či oním způsobem na praxi a teorii klasické athénské demokracie. V ní se uplatňovalo přímé hlasování anebo výběr losem. Většina závažných rozhodnutí byla přijímána na lidovém sněmu plnoprávných občanů, který byl nejvyšší institucí zákonodárnou, výkonnou i soudní.
Potíž s přenesením praxe athénské demokracie do současnosti spočívá především v tom, že demokracie malého městského státu, z jehož rozhodování byli navíc vyloučeni otroci i ženy, se zásadně liší od moderních masových demokracií ve velkých státních útvarech, v nichž existuje všeobecné volební právo. Právě posun v měřítcích vidí jako hlavní důvod přechodu k zastupitelské demokracii jeden z nejvýznačnějších teoretiků demokracie 20. století, americký politolog Robert Dahl. Ten zároveň zavedl pro popis demokracií, které existují v západním světě, pojem polyarchie, tedy „vláda mnoha“. Skutečná demokracie je podle Dahla zatím jen ideálem.
I Dahl je tak někdy považován za obhájce alternativ k současným modelům demokracie. Nepatří ale k radikálním kritikům volební demokracie, které lze zařadit do třech základních proudů. První představují autoři i politici, kteří vidí řešení v nahrazení zastupitelské demokracie různými formami přímé demokracie. Druhým je škola tzv. „concensuss-seeking“ (hledání souhlasu). Třetím jsou pak zastánci tzv. demarchie.
Přímá demokracie
Existuje mnoho různých teorií i praktických pokusů o přímou demokracii. Jejich hlavním společným jmenovatelem je myšlenka, že lid má rozhodovat o všech důležitých záležitostech přímo, prostřednictvím různých metod, jako jsou například referenda a petice. Kritici této formy vlády ovšem mají zásadní námitky.
Především je težké tuto metodu rozhodování přenést na velké státní celky, zejména státy s komplikovanou vnitřní strukturou. Proto se referenda používají v moderních státech jen výjimečně a jako obvyklý nástroj politického rozhodování slouží jen v decentralizovaných částech států. Ve federacích se celostátní referenda nekonají obvykle vůbec—a to proto, že by početnější populace velkých států mohly s pomocí referend vnucvat svou vůli státům menším. Nebezpečím je také to, že plebiscity představují čirou vládu většiny, což může vyústit v tyranii většiny vůči menšinám. Navíc moderní společnosti jsou natolik komplexními organismy, že prostý občan si prý nemůže utvořit na celou řadu problémů kvalifikovaný názor, a proto nemá smysl, aby o takových věcech hlasoval.
Možná největší překážkou pro používání referend je skutečnost, že musí existovat instituce, které rozhodnou o otázce položené v plebiscitu i o podmínkách hlasování. A právě zde se otevírá široké pole pro manipulaci, která může sloužit k potvrzování existujících struktur stejně dobře, jako jim podle kritiků zastupitelské demokracie slouží volby v zastupitelských demokraciích.
Některé pokusy o zavedení přímé demokracie měly utopické rysy a pomohly na svět autoritářským systémům. Karel Marx i Bedřich Engles počítali s prvky přímé demokracie, a i později se v komunistických státech přímá demokracie vynořovala v karikovaných podobách, jako byly různé formy decentralizované samosprávy, s jejíž pomocí měl být odbourán přebujelý etatismus.
V současnosti se hodně mluví o tzv. e-demokracii. Její zastánci tvrdí, že moderní komunikační technologie zásadním způsobem zjednodušily otázku organizace hlasování i osvětu průměrných občanů. Skutečnost, že si například s pomocí internetu může kdokoliv udělat poměrně kvalifikovaný názor i na složité problémy, jakož i fakt, že je možné volit z domova prostým kliknutím myši, prý znamenají, že zastupitelská demokracie bude pod stále větším náporem.
Hledání konsensu
Další často zmiňována alternativa k volební demokracii vyrůstá ze sílící role občanské společnosti v moderních státech. Různá sociální hnutí a skupiny se často rozhodují na základě souhlasu svých členů, bez volebních procedur. Nástrojem k hledání řešení není konfrontace odlišných stanovisek, jako je tomu při volbách nebo při jiných hlasováních, ale všeobecný souhlas. Jestliže je souhlas obtížný, pokouší se ho takové skupiny najít v dialogu a vyjednávání. Na rozdíl od klasických schůzovních pravidel, se většinou nehlasuje a také neexistuje formální vedení skupiny. Namísto toho se uplatňují faciliátoři diskuse.
Jedna z hlavních zastánkyní demokracie konsensu, americká politoložka Jane Mansbridgeová, tvrdí, že existují dva typy demokracie: konfliktní (kterou představuje klasická volební demokracie) a unitární. Ta je založena více na sdílených zájmech a hledání konsensu, než na volební konfrontaci.
Kritici namítají, že představy o rozšíření těchto metod na celou společnost jsou utopické, protože nepočítají s tím, že ve skutečnosti se v každé lidské skupině vynoří přirození lídři, kteří rozhodování ovládnou. Navíc že anonymita volebního rozhodování v zastupitelské demokracii nebo i v demokracii přímé je narazena adresností a diskusemi tváří v tvář, takže někteří lidé se mohou bát vyjdádřit svůj názor.
Unitární demokracii je podle kritiků možné uplatňovat přinejlepším jen v malých celcích, jako je jednání rady města nebo pracovních kolektivů, ale nedá se použít celospolečensky ve velkých státních celcích a tam, kde existují hluboce zakořeněné názorové rozdíly. Někteří zastánci untiární demokracie, například Frances Kendallová a Leon Louw, tyto námitky uznávají, ale navrhují, že unitární demokracie by se možná dala jako celospolečenský projekt uskutečnit, kdyby státy byly decentralizovány do malých autonomních politických entit, které by byly organizovány do (kon)federace, podobně jako Švýcarsko.
Řešení, které Mansbridgeová a její žáci nabízí, jsou poměrně utopická, rozhodně ale nejsou sami v hledání odpovědí na konfrontační styl klasické liberální demokracie, který je považován za jeden z důvodů rosotucího znechucení demokratickou politikou. Ideový otec tzv. třetí cesty Anthony Giddens mluví například o tzv. demokracii dialogické, v níž (aniž by se rušil mechanismus pravidelných voleb) se hledá konsesus v celospolečenském dialogu, do něhož je vtahována vedle politických stran i občanská společnost. A v USA je zase v současnosti velmi vlivná škola tzv. deliberativní demokracie, která též klade důraz na diskusi a hledání konsensu, spíše než na konfrontační mechanismy.
Alternativy nabízejí i různé teorie anarchismu. Podle nich mají být základními stavebními kameny společenského uspořádání samosprávné autonomní entity, které se sdružují ve federacích, jež mohou mít vůči samosprávným entitám poradní nebo výkoné pravomoci. Volení zástupci mají být nahrazeni delegáty, kteří jsou sice voleni, ale mohou být svými voliči též kdykoliv odvoláni, pokud se neřídí vůli svého elektorátu. To by mohlo podle zastánců tohoto konceptu výrazně zmírnit odcizení, jež v současnosti panuje mezi voliči a jejich zástupci, kteří jsou navíc v poměrných volebních systémech často voleni jen jako anonymní veličiny na kandidátkách stran.
S tímto řešením experimentovala například německá Strana zelených. Její kandidáti do Bundestagu byli sice voleni jako zastupitelé, ale uvnitř strany byli považováni za delegáty, jejichž pobyt v parlamentu měl být časově omezen. V praxi se ukázalo, že vliv a zkušenosti, které poslanci zvolení za zelené získali, rychle přeměnili v politický kapitál, který pak používali k tomu, aby si zaručili znovuzvolení.
Jistým pokusem o koncensuální demokracii byly i koncepty nepolitické politiky, které vznikly v komunistické éře v disidentských komunitách ve střední Evropě. Protagonisté nepolitické politiky věřili, že zkorumpovaný komunistický etatismus i tradiční liberální demokracie by mohly být za určitých okolností nahrazeny systémem, v němž společenská hnutí a skupiny, které formují páteř občanské společnosti, hledají celospolečenský konsensus o důležitých otázkách bez konfrontační volební soutěže politických stran.
Demarchie
Za ideového otce konceptu demarchie je považován John Burnheim, který v knize „Je demokracie možná?“, publikované v roce 1985, argumentuje, že politika založená na volbách je hlavní překážkou pro vytvoření skutečné demokracie. Teorie demarchie je založena na náhodném výběru jedinců do rad nadaných rozhodovacími pravomocemi. Každá z těchto rad má na starosti různé společesnké funkce a služby.
Pokud jde o způsob výběru členů rad, vrací se Burnheim k antickým tradicím losování. Výhodou má být zvýšená politická participace, protože vylosován může být každý občan—podobně jako může být například už dnes vylosován každý občan USA do soudní poroty. Protože podle Burnheima ale není možné lidi nutit, aby se účastnili politického procesu, měli by být do různých skupin, které se zabývají řízením či správou různých oblastí, losováni jenom lidé, kteří se dobrovolně přihlásí. To také znamená, že rady, z nichž by se losem vybíralo, by sestávaly s jedinců, kteří mají k dané problematice nějaký vztah. Byli by vybíráni vždy jen na omezenou dobu.
Protože tyto rady by neměly rozhodovat o vlastních vniřních pravidelch hry, ale měly by pouze řešit odbornou problematiku v té které oblasti, navrhuje Burnheim zřídit nad těmito radami rady druhého ranku, které vytvářejí procedury, podle kterých fungují rady prvního ranku a zároveň mohou sloužit i jako obdoba soudního systému. Členové rad druhého ranku by měli být vybíráni z členů rad prvního ranku. Různí zastánci demarchie se ovšem přou o to, jakým způsobem by se mělo dít: důslední demarchisté tvrdí, že se tak může dít opět jen náhodnou selekcí s pomocí losu–nikoliv delegováním, jak navrhuje Burnheim.
Koncept demarchie trpí i dalšími problémy. V ideální demarchii není místo ani pro stát, ani pro byrokracii, jakkoliv se jim zpočátku prý není možné úplně vyhnout. Jenže pokud by v demarchii neměla existovat byrokracie a stát, není jasné, kdo by měl rozhodnutí rad uskutečňovat nebo vymáhat. Někteří zastánci demarchie věří, že by lidé rozhodnutí rad přirozeně respektovali, protože demarchie by měla vysokou míru legitimity, což zní velmi utopicky—zejména lidem, kteří zažili komunistický experiment. Stejně tak zní tvrzení některých zastánců demarchie, že s tímto politickým systémem není slučitelný ani kapitalistický ani socialistický ekonomický systém, protože oba spoléhají na byrokracie.
Realističtěji tak působí snahy některých teoretiků použít určirých prvků demarchie v současném systému. Američané Ernest Callenbach a Michael Phillips například navrhli, aby byli náhodnou volbou vybíráni členové dolní komory amerického Kongresu. Používání losu při obsazování některých politických funkcí navrhnuli i již zmíněný Robert Dahl nebo prognostik Alvin Toffler. Politolog Ned Crosby dokonce v 70. letech minulého století založil v Minnesotě organizaci pod názvem The Jefferson Center for Democratic Procedures, která na základě losu vybírala členy odborných a politických porot (jakýchsi stínových státních institucí), jejichž stanoviska se těšila pozornosti politiků. Skalní zástánci demarchie sice kritizují tyto pokusy jako odsouzené k nezdaru v systému centralizované moci, ale jiní demarchisté je vidí jako užitečné experimenty v „přechodném období“ mezi érou klasické demokracie a demarchie.
V oblasti hospodářské teorie se demarchií inspirovali například Britové Paul Cockshott a Allin Cottrell ve své knize „Za novým socialismem“, která spadá do teorií třetí cesty. Navrhují, aby v budoucnosti o zásadních otázkách řízení státu rozhodovali všichni občané na virtuálních shromážděních s pomocí nových technologií, zatímco každodenní správa by byla v rukou rad vybíraných losem.
Utopie a reálné možnosti
Některé návrhy jak nahradit demokracii založenou na volbách jsou bezpochyby velmi utopické–zejména ty, které podobně jako marxismus spoléhají na brzké odmuření státu. Diskuse o alternativních podobách demokracie je ovšem velmi živá a účastní jí i politologická esa, jako je například Brit David Held. Dnešní západní liberální společnost je svou povahou skeptická, takže se nakonec prosadí pouze ty koncepty, které se osvědčí v praxi. Není tudíž nezbytné se strašit různými formami postdemokracie, která nám bude vnucena v podobě nových „ismů“.
Důležité na současné diskusi je zejména to, že vyrůstá z kritiky konkrétních nedostatků současného modelu demokracie. Tento systém je v určité krizi, protože volby produkují stále častěji politiky, kterým lidé nevěří. Volební cyklus generuje notnou dávku populismu. Politici, tlačeni diktátem veřejného mínění, reprezentovaného médii, žijí od voleb k volbám a nejsou ochotni přijímat nepopulární rozhodnutí.
Stejně jako Zakaria, zamýšlejí se tak i méně známí teoretici nových forem demokracie především nad otázkou, jak umožnit sice nevoleným, ale z hlediska demokratické legitimity nezpochybnitelným orgánům, aby–oproštěny od tlaků voleb a průzkumů veřejného mínění–mohly dělat racionální rozhodnutí v zájmu celé společnosti. Nikoliv tedy jen především populistická rozhodnutí výhodná pro politické strany a s nimi spřízněné skupiny. Jde i o to, jak co neúčelněji doplnit současný hierarchický systém vlády (government) horizontálním systémem rozumné správy (governance).
Literatura
Democracy Transformed? Expanding Political Opportunities in Advanced Industrial Democracie. Editoři Bruce E. Cain, Russel J. Dalton, Susan E. Scarrow (eds.). Vydalo nakladatelství Oxford University Press, 2006, 326 stran.
The Transformation of Democracy?: Democratic Politics in the New World Order. Anthony Mc Grew (eds.). Vydalo nakladatelství Polity Press, 1997, 297 stran.
New Forms of Democracy. David Held a Christopher Pollitt (eds.. Vydalo nakladatelství Sage Publications, 1986, 246 stran.
Is Democracy Posiible? The Alternative to the Electroal Politics. John Burnheim. Vydalo nakladatelství Polity Press, 1985, 216 stran.
A Citizen Legislature. Ernest Callenbach and Michael Phillips.Vydalo nakladatelství Banyan Tree Books, 1985, 230 stran.
Beyond Adversary Demnocracy. Jane J. Mansbridge. Vydalo nakladatelství Chicago University Press, 1983, 412 stran.