Žebříčekmožných povolebních uspořádání, který preferuji, vypadá takto (pořadí
je od nejlepšího uspořádání k nejhoršímu, slovo „koalice“ značí
„většinová koalice“):
- Koalice sociálních demokratů, lidovců a zelených
- Koalice ČSSD a KDU-ČSL nebo koalice ČSSD a SZ
- Koalice občanských demokratů, KDU-ČSL a SZ
- Velká koalice
- Koalice ODS a KDU-ČSL nebo koalice ODS a SZ
- Menšinová vláda buď ODS nebo ČSSD podporovaná v podobě nějaké opoziční smlouvy druhou stranou
- Menšinová vláda ČSSD podporovaná komunisty
K tomuto
pořadí mám následující důvody. Česká republika, ač ekonomicky
prosperuje a je politicky i bezpečnostně stabilní, potřebuje reformy,
ale měly by to být reformy, které jsou srozumitelné a postupné, a které
nebudou mít nezamýšlené dopady podobné těm, které měly některé
experimenty vlády vedené ODS v první polovině 90. let. Ačkoliv důležitým
úkolem příští vlády by měl být i boj s korupcí, tento komplexní
problém nevyřeší jenom výměna nejsilnější vládní strany za jinou. Je to
problém, který jde napříč politickým spektrem.
Reformy,
které nabízí ODS—zejména rovná patnáctiprocentní daň a zásadní změny
v systému sociálního zabezpečení (tzv. tlustá peněženka)–jsou
z větší části nevyzkoušenými experimenty. Navíc se tak radikální
řešení nejeví v kontextu solidního výkonu českého hospodářství
jako nezbytná. A ODS se nikdy zcela nevyrovnala s korupčními
skandály, které provázely pád její vlády v roce 1997, takže
v oblasti korupce bohužel nepředstavuje vůči ČSSD výraznou
alternativu.
Je
sice velmi pravděpodobné, že právě svých nejradikálnějších návrhů by se
musela ODS v koalici s KDU-ČSL a SZ vzdát ve prospěch
kompromisů, ale vzhledem k tomu, že ODS dominuje současné české
politice od funkce prezidenta až po radnice velkých měst, měla by nad
svými koaličními partnery výraznou převahu. Hrozilo by tedy, že
přinejmenším část jejího reformního experimentátorství ve vládním
programu převáží.
Proto
vidím jako schůdnější cestu k uskutečnění alespoň některých
potřebných reforem koalici ČSSD, KDU-ČSL a SZ. Obě menší strany by ČSSD
tlačily k dalšímu snižování daní a větší fiskální disciplině.
Mohla by být zahájena i rozumná diskuse o reformách zdravotnictví a
školství. Pokud jde o reformu penzijního systému, každá změna, která má
vydržet test času a měnících se vlád, musí být tak jako tak kompromisem
vládních stran a opozice. „Čerstvá“ SZ by nepochybně tlačila ČSSD i
k většímu boji s korupcí.
Jako
nejdůležitější plus této koalice ovšem vidím její sdílené proevpropské
postoje—tedy záruku kontinuity v přístupu k Evropské unii,
která bude hrát v české politice rozhodující význam
v příštích letech. Obávám se, že jisté zmírnění kritických postojů
ODS k EU během volební kampaně je jen taktika; navíc, kdyby se
strana chtěla stát více „proevropštější“, dostane se do konfliktu se
svým čestným předsedou na Hradě.
Důležitá
je též stabilita vlády. Koalice ODS, lidovců a zelených bude inherentně
nestabilní—rozhodně méně stabilní, než by byla koalice ČSSD, KDU-ČSL a
SZ. V SZ převládají spíše lidé s levicovými názory. Tato vrstva,
momentálně „schovaná“ za pragmatickým Martinem Bursíkem, by jen těžko
byla schopna spolupracovat s ODS—zejména kdyby ODS chtěla
prosazovat některé radikálnější návrhy. Vláda by byla v nebezpečí
zhroucení už při projednávání prvního rozpočtu.
Koalice
ČSSD, KDU-ČSL a SZ by na druhou stranu mohla být stabilní pouze za
předpokladu, že by zároveň ČSSD neměla parlamentní většinu i
s KSČM a neobcházela by koaliční partnery při důležitých
hlasováních v parlamentu.
Koalici
ČSSD, KDU-ČSL a SZ dávám přednost i proto, že by byla protiváhou již
dnes značného vlivu ODS, která dominuje všem úrovním české politiky
s výjimkou vlády a Poslanecké sněmovny. Snahy prezidenta Václava
Klause postupně rozšiřovat svou mocenskou bázi by v případě
vedoucí role ODS na vládní a parlamentní úrovni byly nepochybně ještě
silnější, než jsou nyní. Mohla by být vážně narušena rovnováha mocí
v ústavním systému.
Ještě větší by toto nebezpečí bylo při vzniku většinové koalice ODS jen s lidovci.
I
proto nadřazuji velkou koalici této možnosti, protože ve velké koalici
by ČSSD byla schopna neutralizovat jak tendence ODS směrem k vládě
jedné strany, tak tendence prezidenta přetvářet ve spolupráci s ODS
českou parlamentní demokracii v prezidentskou republiku.
Vedlejším
efektem volební porážky ODS by nejspíše byl i odchod politiků
poznamenaných „sarajevským syndromem“ z čela strany a příchod
talentovaných politiků z regionální úrovně. Česko by tak mohlo
konečně mít slušnou pravicovou stranu, která se neutápí například
v ideologicky motivovaném euroremcání a národnickém populismu.
Spolupráce
ČSSD s komunisty je nejhorší variantou nikoliv proto, že by údajně
došlo k oklešťování demokracie a občanských svobod (nic takového
v současném mezinárodně-politickém a domácím kontextu nehrozí),
ale proto, že by pro ČSSD pak jediným zbývajícím motivem pro jakékoliv
reformy byl už jen závazek plnit maastrichtská kritéria. Navíc by
taková koalice mohla notně oslabit transatlantickou vazbu ČR, protože
nejen v KSČM, ale i v ČSSD je mnoho politiků, kteří se nijak
neskrývají svou nechutí k USA.
Psáno pro Aktuálně.cz