Jediným reálným většinovým řešením, které se nabízí po víkendových volbách, je velká koalice, na níž ovšem vystříleli jak předáci ODS, tak předáci ČSSD už dopředu tuny ostré munice. Začít o ní vůbec jednat bude obtížné i proto, že v čele obou stran stojí politici, kteří byli volebními výsledky oba posíleni.
Scénář, o kterém se před volbami občas mluvilo—zformování velké koalice bez Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka—je tedy málo pravděpodobný, pokud ho sami neschválí. Zformování velké koalice s nimi je ještě nepravděpodobnější, protože jejich předvolební politické hašteření už přerostlo do roviny těžké osobní animozity. Navíc Paroubek navrhuje, aby ČSSD odešla do opozice.
Přesto prezidentu Václavu Klausovi nezbývá, než na zformování velké koalice tlačit. Už proto, že i on si v očekávání možnosti menšinové vlády ČSSD podporované KSČM ke schválení menšinové vlády zavřel dveře, když ji de facto vyloučil. A kdyby své stanovisko změnil, dosti pravděpodobně čeká jím posvěcenou vládu ODS, lidovců a zelených porážka buď hned při hlasování o důvěře anebo úplná závislost na levicové opozici.
Zmíněná tříčlenná vláda by totiž musela najít nejen kompromis koaliční, ale pokud by měla mít šanci přežít, musela by plně uspokojit i požadavky opozice. S ní by pak musela neustále vyjednávat každý svůj krok. To je řešení natolik nestabilní, že je taková vláda téměř jistě odsouzena k pádu. ČSSD by si navíc mohla pro vyvolání předčasných voleb jen takticky počkat na okamžik, kdy stáhne ochromená koaliční vláda ODS ke dnu preferencí.
Hluboké předvolební příkopy, které nebyly nikterak zmenšeny ani prvními povolebními prohlášeními, téměř vylučují i nějakou novou verzi opoziční smlouvy. Topolánek a Paroubek nejsou prostě Klaus a Zeman, které navzdory politickým rozdílům pojil určitý vzájemný respekt. A nerealistické je i zběhnutí některého poslance do opačného tábora. Po případu Kořistka by byl takový poslanec předmětem neúprosného drilu médií.
Jak tedy dál? Politici se samozřejmě mohou nakonec domluvit na „duhové koalici“, kterou by například reprezentovali na vládní úrovni úředníci, jejichž cílem by mohlo být v časově omezeném mandátu dát stranám prostor ke změně volebního zákona nebo prostě jen k přípravě nových voleb. Klaus už ovšem v minulosti mnohokrát vyjádřil k takovým „nepolitickým“ řešením nechuť. Je samozřejmě možné, že by mohla vzniknout i vláda plně politická, jejíž mandát by byl též omezen na přípravu nových voleb.
Pokud nakonec přece jen vznikne velká koalice, můžeme se dočkat různých překvapení. Pro Klause je vznik takové koalice záležitostí prestižní, neboť nemůže mít zájem jmenovat křehkou vládu, která vzápětí padne. Je pro něj důležitá i proto, že je nejschůdnější cestou k jeho znovuzvolení. Zde může být prezident velmi tvůrčí i vzhledem k tomu, že má uvnitř ODS své spojence.
Protože bez nějakého politického obchodu těžko přiměje ČSSD, aby se zavázala v rámci velké koalice vedené ODS k podpoře jeho znovuzvolení, může nabídnout například velkou koalici vedenou ČSSD, v níž by byla ODS kompenzována důležitými ministerstvy. Anebo naopak. Nebo může požadovat, aby byl součástí koaliční smlouvy závazek obou stran změnit způsob volby prezidenta na přímou.
Klaus je ovšem ve velmi těžké pozici. Budeme-li parafrázovat jedno z Paroubkových povolebních prohlášení, ODS si v situaci, kdy má levice 100 hlasů, neumyje bez souhlasu levice ani ruce. To platí i o prezidentovi. Pokud nerozmluví Paroubkovi odchod do opozice a nevydláždí mu cestu k velké koalici ústupky, je osud každé jím jmenované vlády krajně nejistý. A nezmění-li SZ svůj názor, že nechce Klause za prezidenta, bude nejisté i jeho znovuzvolení.
Psáno pro Právo, 5.6.2006